Na cestě po dálkové trase GR 221, Mallorka 3-4/2025
- Klara Skuhrava
- 14. 8.
- Minut čtení: 13
25. 3. úterý: „Proč?!“ říkám si pokaždé, když vstávám na ranní let z Vídně. Tentokrát vyrážíme na letiště už ve 2:40. Za necelou hodinu a půl jsme ve Vídni. Potkáváme Evču s Jiřinkou, poslední účastnice, a vyrážíme přes kontroly k odletové bráně. Letadlo do Palmy letí načas. V 8:08 přistáváme na Mallorce, největším z Baleárských ostrovů. Než se vymotáme z letiště a dojedeme na autobusové nádraží, odkud nám jede spoj do Pollency, je 9:15. Za 50 minut nám odjíždí autobus. Ideální čas dát si kafe a konečně se trochu probudit.
Z autobusu pozorujeme rovinatou krajinu políček s kamennými větrnými mlýny, které už dávno neslouží a vlevo nás vítá hradba pohoří Serra de Tramuntana. Kamenitá políčka pravidelně střídají sady a vinice a za necelou hodinu vystupujeme v centru Pollency.
Dokupujeme zásoby a vyrážíme protáhnout nohy na nedaleký vrcholek Puig Maria. Na cestu nám svítí sluníčko, a protože je teprve konec března, teploty jsou ideální. Z Puig Maria máme nádherný výhled na východní část ostrova, za kterým se na horizontu objevuje pobřeží Menorky. „Dnes je neskutečná viditelnost,“ říkám si a otáčím hlavu na západ k prvním vyšším horám Serra de Tramuntany. Puig Tomir (1104 m n. m.) máme jako na dlani.
Dáváme si pivečko, děláme piknik, a pak scházíme dolů zpátky do civilizace. Procházíme skrz kamenné uličky a na hlavním náměstí ochutnáváme výbornou zmrzlinu.
Ubytováváme se v chatě Pont Roma, vaříme čajík a po krátkém odpočinku ještě vyrážíme do města. Naším cílem je kostel s kalvárií. I odtud máme krásný výhled na východní pobřeží ostrova. S výhledem z Puig Maria se to ale nedá srovnat. Večeři si dáváme v indické restauraci a s plnými bříšky ještě zastavujeme v supermarketu, kde dokupujeme vše potřebné na další dny našeho putování přes pohoří Serra de Tramuntana.
26. 3. středa: Dnes nás čeká první etapa z Pollency do Llucu na chatu Son Amer. Budík nám zvoní už v sedm ráno. Většina z nás je ale stejně už vzhůru. Balíme a snažíme se všechny včera nakoupené potraviny narvat do malých batůžků. V 8:30 vyrážíme. Před námi je 17 kilometrů a necelých 700 m převýšení vzhůru a 200 m dolů.
První část stezky vede po rovině mezi soukromými zahradami. Máme dobré tempo. Po několika kilometrech začíná terén stoupat a my zpomalujeme. Nad hlavou nám svítí slunce. Zahrady necháváme za zády a pokračujeme přes první lesy vzhůru. Zhruba v polovině trasy se nám odkrývá pohled na nejvyšší horu ostrova, Puig Major (1436 m n. m.). Je čas na pauzu.
Poleháváme, odpočíváme a brzy vyrážíme dál. Za chatou Binifaldó se dostáváme do nejvyššího místa etapy a konečně začínáme trochu klesat. V lese nad Lluc děláme menší odbočku k vyhlídce, ze které máme úžasný výhled na údolí s klášterem i další část zítřejší etapy vedoucí směrem k Puig d´en Galileu (1195 m n. m.).
Do kamenné horské chaty Son Amer přicházíme v 15:30. Ubytováváme se a za půl hodiny už vyrážíme ke klášteru v Llucu, jednomu z nejvýznamnějších poutních míst ostrova. Evča začíná kulhat a já přemýšlím, jak zítra zvládne náročné převýšení.
Přicházíme ke klášteru a jdeme přímo do podmanivého kostela k černé Madoně, sošce, kterou dle pověsti na tomto místě našel pasáček ovcí. Klášter v Llucu je zasazen mezi horami. Přímo nad ním se nachází vyhlídka s velkým kovovým křížem, ze které je na okolní krajinu nejkrásnější pohled. Užíváme si odpolední sluníčko a teplo, a pak už se zase vracíme do chaty. Místo teplé sprchy nás „vítá“ sprcha ledová. Ve 20:00 si zlepšujeme nádladu bohatou večeří, po které je čas na zasloužený odpočinek.
27. 3. čtvrtek: Jedna z mnoha výhod jarního termínu výletu je fakt, že z chaty můžeme vycházet až v 8:30. Přes den totiž není žádný velký pařák, a tak nás počasí nenutí být brzy v cíli. I dnes nám nad hlavou svítí slunce. Dle předpovědi se má ale počasí přes den zkazit.
Chatu Son Amer i klášter v Llucu necháváme za zády a stoupáme skrz lesní pěšinku vzhůru. První výletníky potkáváme až téměř v sedle u Puig d´en Galileu, kam děláme dobrovolnou odbočku. Z vrcholu máme krásný výhled. Hluboko pod námi poznáváme chatu Son Amer i klášter v Llucu a pohled nám váží i tři výběžky východního pobřeží- Formentor, Alcudia a Arta.
Začíná trochu poprchávat, ale není to žádná hrůza. Cestou do sedla Massanelly potkáváme spoustu Čechů. Někteří jdou sólo, někteří mají průvodce. V sedle nás čeká krásný výhled na srdce Serry de Tramuntana. Po posledním pohledu na východní pobřeží scházíme dolů.
Jarní termín má kromě chladnějšího počasí i další výhodu a tou je dostatek vody ve studánkách. Ty, které jsou na podzim úplně vyschlé, dnes přímo přetékají z koryta. Dostatek vody má ale i svou stinnou stránku. Přestože se GR 221 jmenuje „Cesta suchých kamenů“, zdejší část by se klidně mohla přejmenovat na „Cesta bláta a kaluží“. Marně kličkujeme po mokré stezce. Brzy máme nohy zamazané bahnem až přes lýtka.
Ve studánce Font des Prat nabíráme vodu a brzy přicházíme na rozcestí. Protože je naším dnešním cílem chata Tossals Verds, odbočujeme doleva. Je odpoledne a mraky jako by se nám zasekly nad hlavou. Jižní část ostrova, na kterou se teď ze stezky díváme, je zalitá sluncem. Mraky jsou opravdu chycené jen v horách.
K chatě, která je umístěna v krásném prostředí uprostřed hor, přicházíme v 17:30. Ubytováváme se a užíváme si konečně teplou sprchu. Děláme si horký čaj, odpočíváme a čekáme na večeři, která se servíruje jako vždy až ve 20:00. Dnes máme v nohách necelých 15 kilometrů, 800 m výškových vzhůru a 820 m klesání.
28. 3. pátek: Třetí etapa z Tossals Verds do Solleru je nejtěžší etapou našeho výletu. Dnes nás čeká 23 kilometrů, 850 metrů vzhůru a 1270 metrů klesání. Naštěstí je možné etapu v několika bodech zkrátit, a tak nemusíme mít žádný stres. Chatu opouštíme po vydatné snídani opět až v 8:30. Dnešní etapa je sice náročná, ale rozhodně i jednou z nejkrásnějších na celé Mallorce.
První část vede okolo úbočí vápencových skal až k úzkému horskému průchodu Pas Lias, kde se nachází nejtěžší část celé trasy. Strmý skalní traverz je na tomto místě jištěn řetězy, které ale za suchého počasí nejsou téměř potřeba.
Pro člověka, který trpí závratí, to ale může být místo, kde se „zasekne“, kde mu zmrznou nohy, které prostě nedokáže překonat. A přesně takovým člověkem by mohla být dnes naše Jiřinka, která má fobii z výšek a problém ji dělá i kamenité schodiště bez zábradlí. Jdu tedy přímo před ní a zakazuji ji dívat se jinam než na moje nohy a své ruce.
První část není náročná. Horší je ta druhá. Ze šikmé stezky podél skalní stěny se dostáváme na místo, kde je nutné pár metrů sejít přímo po skále dolů. Beru Jiřince nohu za nohou a posouvám je na jednotlivé kamenné stupně. „Soustřeď se na dech. O nic nejde. Už jsme skoro dole. Dýchej,“ opakuji ji klidným hlasem a pomalu společně klesáme dolů. Konečně se dostáváme na „pevnou zem“ a Jiřinka tomu ani nechce věřit. Jsme dole! Evča ukazuje kudy jsme šly a nevěří, že jsme to tak v pohodě zvládly. Stále plní adrenalinu rozkládáme trekové hole a na vlně euforie pokračujeme okolo skal vzhůru dál.
V 11:00 přicházíme do sedla naproti Puig Major. Pod námi se lesknou vodní hladiny přehrad Embassament del Gorg Blau a Embassament de Cúber. Děláme pauzu a pozorujeme přicházející vlnu mraků, která rychle zakrývá nejvyšší majorské vrcholky do neprostupné bílé mlhy.
Scházíme dolů k přehradě Cúber, kde se nachází i první „záchranný bod“ v podobě zastávky autobusu směřujícího do Port de Soller a k mé radosti chtějí všichni pokračovat dál.
Cesta okolo přehrady je široká a vede téměř po rovině. Výrazně tak zrychlujeme naše tempo a brzy přicházíme do sedla coll de Lofra, kde nám pohled na Soller a maják, u kterého dnes budeme bydlet, zakrývají mraky. Konečně scházíme dolů, řekl by si člověk, jenže klesání do vesnice Biniaraix je opravdu hodně náročné a místy nekonečně dlouhé. Odměnou za naše úsilí jsou další nádherné výhledy jak na okolní skály, tak údolí, kterému se každým krokem přibližujeme.
V 16:00 konečně přicházíme k baru v Biniaraix. Dáváme si kafíčko, dortík a necháváme odpočinout bolavým kolenům. Cestou do Solleru obdivujeme rozkvetlé zahrady i právě dozrávající pomerančovníky a co chvíli se otáčíme zpět k horské hradbě, na které jsme před chvílí byli.
Soller, jedno z nejturističtějších míst Mallorky, potvrzuje svou pověst a i nyní, mimo hlavní sezónu, je tu rušno. Po klidné atmosféře hor působí hluk civilizace jako rušivý doplněk k vynikající kopečkové zmrzlině, kterou si tu můžete koupit hned na několika místech.
Dokupujeme zásoby v místním supermarketu, a protože už toho máme dnes tak akorát, jdeme na stanoviště taxi, odkud se za 14 euro necháváme odvézt až k majáku nad Port de Soller.
Přijíždíme akorát včas, abychom si mohli vychutnat západ slunce a zasloužený pohárek španělského vínečka. A pak už nás čeká jen pravidelné kolečko: sprcha, večeře a spánek.
Nakonec máme dnes v nohách 17 kilometrů, 750 metrů stoupání a 1240 m klesání.
29. 3. sobota: Poprvé nemusíme ráno pospíchat. Dnešní etapa z Rifugi de Muleta do Rifugi de Can Boi je odpočinková. Vstáváme tedy pozdě a chatu opouštíme až v 9:30. Ilonka se chce podívat na historické tramvaje, které jedou ze Solleru do Port de Soller a které jsme včera kvůli přivolanému taxi nestihli. Na prvních pár hodin se od nás tedy odpojuje a místo směrem na západ vyráží na východ.
Naše etapa měří okolo 11 kilometrů a je na ni pouze 450 metrů převýšení. Po čtyřech kilometrech poprvé zastavujeme u jediné kavárny na trase, která je ale dnes, v sobotu(!) nesmyslně zavřená. I tak ale na chvíli shazujeme batohy a vychutnáváme poslední pohledy na Puig Major a východní polovinu Serra de Tramuntana.
S Ilonkou se potkáváme chvíli před kavárnou a všichni pak společně pokračujeme dál až k ceduli „coffee and juice“, která nás naláká na další pauzu, tentokrát konečně i s kávou. Obsluhuje nás značně zanedbaný Mallorčan, okolo kterého pobíhají dva psi. Hygienické podmínky jsou ve zdejším „podniku“ na pováženou. Na záchody se raděši neptáme.
Nedaleko Deii odbočujeme ze značené trasy a scházíme dolů k útesům. Fouká. Neklidné moře se tříští o skalní výběžky. Nad hlavu se nám vrací sluníčko. Zastavujeme na útesech a dáváme si obídek, po kterém scházíme dolů na Cala Deia.
Moře bouří a na břeh vyplavuje podivné fialové živočichy. Dnes není den na koupání. Chvíli pozorujeme zdejší scenérie, a pak se vracíme zpět na silnici vedoucí do Deia. V 15:00 přicházíme do Rifugi de Can Boi. Odhazujeme batohy, a protože se smíme ubytovat až od čtyř, odpočíváme venku na lavicích.
V 16:30 vyrážíme na obhlídku historické vesničky. Naše kroky vedou k nejvyššímu bodu, kostelu Svatého Jana Křtitele, odkud je nádherný výhled na okolní hory i kamenné domy tvořící srdce Deii. Vracíme se zpět do městečka, kde dokupujeme zásoby na zítřejší den, a pak nás čeká večeře v restauraci, kde si konečně dáváme zaslouženou sangrii!
30. 3. neděle: Poslední etapa z Deii do Valldemossy nás po včerejším odpočinkovém dni vrací zpátky do reality horských treků. Před sebou máme sice jen něco málo přes 13 kilometrů, ale čeká nás 900 m převýšení vzhůru a 600 metrů klesání.
Jako každý den, i dnes ráno vyrážíme v 8:30. V noci se ale měnil čas, a tak je vstávání trochu obtížnější než předchozí rána. Evča už kvůli zánětu v noze nemůže dál, a tak společně s Jiřinkou volí místo treku alternativu – jízdu autobusem. Ten jede v 9:45 a v 10:00 už zastavuje ve Valldemosse.
Po náročném stoupání přicházíme na horskou planinu, přes kterou se valí mlžné opary. Bílá tma nám brání ve výhledu na Palmu i Puig Major. Dlouho tu nezůstáváme. Je zima. Po krátkém občerstvení pokračujeme přes planinu dál a konečně scházíme mimo mlžné opary do lesní oblasti nad Valldemossu.
Míjíme chatu Refugi de son Moragues, kde se z kamenité cesty stává široká asfaltka, a pak pokračujeme okolo starých pecí na hašené vápno až do Valldemossy, kam přicházíme přibližně ve 14:00. Procházíme se mezi kamennými domy. Obdivujeme zavěšené květináče s rozkvetlými květinami a konečně potkáváme holky.
Jdeme na obhlídku zahrady za kostelem Iglesia de la Cartuja, a pak už si vychutnáváme kávičku, dortík a zmrzlinu. Na rozdíl od tichých hor je Valldemossa přeplněna turisty. V 15:45 nasedáme na autobus a přesouváme se do Palmy, kde se ruch civilizace ještě násobí. Na autobusovém nádraží se rozdělujeme. Já jedu na letiště pro auto, ostatní se jdou podívat do historického jádra města, kterému vévodí krásná katedrála Panny Marie, La Seu.
V Autos Mallorca jsou nesmírně milí lidi. Půjčení auta je otázkou několika málo minut, a tak se vracím zpátky do Palmy právě včas abych ostatní vyzvedla a společně jsme mohli přejet na východní část ostrova do hezkého domečku v Alcanadě.
I přesto, že je neděle, paní recepční nám dává tip na otevřený supermarket, kde si můžeme koupit minimálně vodu, která se v této oblasti nedá pít z kohoutku. Nasedáme tedy zpátky do auta a přejíždíme ještě na nákup.
Domeček v Alcanadě je krásný. Ze střechy můžeme pozorovat západ slunce a s nadšením využíváme i místní pračku. Brzy jdeme spát. Zítra nás čeká další den plný nového dobrodružství.
31. 3. pondělí: Vstáváme brzy. V 6:45 už nasedáme do auta přejíždíme přes Incu nahoru přes Lluc do Sa Calobry. První část cesty vede po dálnici. Mnohem náročnější je část z Inci do Llucu. Cesta se kroutí všemi směry a brzy jsem nucena zpomalit a otevřít okýnko. Některým pasažérům nedělají prudké změny směru dobře.
Za Llucem radši zastavujeme. Svítá. Na vyhlídce, ze které máme skalní masivy okolo Sa Calobry jako na dlani, jsme sami. Krajina je tichá. Pomalu se probouzí.
Z hlavní silnice Ma-10 sjíždíme do Sa Calobry. Za sedlem Coll dels Reis zastavujeme a jdeme si vychutnat pohled na zdejší vápencovou krajinu, která je v ranním světle zahalená do teplých třpytivých barev. Vůbec se nedivím, že je celá oblast zapsána na seznamu UNESCO. Je to čistá nádhera.
Poslední zastávku na cestě do Sa Calobry děláme těsně před sa Bretxa. Peťa otevírá dveře a v posledním momentě vyhazuje obsah svého žaludku do křoví. Jdeme se projít k úzké štěrbině, pod kterou projíždí auta, a pak přejíždíme na parkoviště nad Sa Calobrou.
V zátoce je ticho. Jediného turistu potkáváme až na pláži v Torrent des Pareis, kam se dostáváme skrz úzký tunel. Procházíme kaňonem a okolo nás jsou mohutné skalní masivy. Síla přírody je zde cítit v každém pohledu. V pas de s´Obaga se otáčíme. Na další postup bychom potřebovali lezecké vybavení a to s sebou nemáme.
Sluneční paprsky se pomalu dostávají až do údolí, které teď doslova září. Je tu krásně, a tak nespěcháme. Po klikatící se „hadí silnici“ vyrážíme zpátky do hor až před polednem. Právě včas. Cesta vzhůru je výrazně pomalejší. Aspoň nejedeme rychle a nikomu se tentokrát nezvedá žaludek. Míjíme jedno auto za druhým a občas proti nám vyjede i autobus. Nechceme ani domýšlet, jak to na pláži musí vypadat s takovým množstvím turistů.
Zastavujeme v Llucu, kde doplňujeme vodu z místní úžasné studánky, a pak přejíždíme pod vrchol Talaia d´Alcudia. Auto necháváme u kostela Ermita de la Victoria, a dál pokračujeme po svých.
Výšlap na nejvyšší vrchol ve výběžku nad městem Alcudia není příliš náročný. První část vede po široké kamenité cestě. Stezka začíná strmě stoupat až v závěrečné části. Po pár metrech jsme už na vrcholu, ze kterého máme krásné výhledy na celou východní část ostrova. Na obloze není ani mráček. Dnes je ideální počasí pro pěší turistiku.
Odpočíváme a vychutnáváme si zdejší výhled, načež se stejnou cestou vracíme zpět k autu, kde na nás už čekají Evča s Jiřinkou. Je pozdní odpoledne. Nasedáme do auta, a protože jsme si mallorské moře zatím příliš neužili, přejíždíme na pláže u s´Illot, kde děláme rychlé „ochlazení nožek“.
Další zastávkou je městečko Alcudie. I tady procházíme skrz kamenné uličky, které jsou přesyceny nabídkou turistických suvenýrů. Okukujeme místní výrobky a brzy přicházíme k hradbám, které kdysi chránily město před pirátskými výpady.
Stoupáme po úzkém nepravidelném schodišti vzhůru a brzy se na město a jeho okolí můžeme dívat z výšky. Procházíme po hradbách a kvůli rekonstrukci, která uzavírá část hradeb, se musíme vrátit stejným schodištěm zpět.
Dnes nás čeká už jen nákup potravin, večeře, podvečerní odpočinek na terase a zabalení věcí. Zítra je náš poslední mallorský den.
1. 4. úterý: Dnes vstáváme ještě dřív než včera. Balíme, uklízíme domeček a v 6:20 už vyrážíme na Formentor. Východ slunce na nejsevero-východnějším výběžku Formentoru, je jedním z nejkrásnějších začátků dne. I když při tom drnčení budíku by člověk nejraději spal dál.
Projíždíme ztichlou krajinou a nad námi svítí hvězdy. Po půl hodině jízdy začíná svítat. Dostáváme se na klikatící se úzkou cestu, na které ale teď nikoho nepotkáváme. Chvíli před východem slunce přijíždíme k majáku na Cap de Formentor. Okolo nás je jen několik málo dalších nadšenců. První sluneční paprsky barví vápencové skály do zářivě oranžových barev. Je tu krásně a mně dochází, že to za ten nepříjemně drnčící budík v pul páté ráno stálo.
Brzy po východu slunce přejíždíme na další zastávku- nedalekou vyhlídku nad majákem. Procházíme po ostrých vápencových skalách a přicházíme na vrchol, ze kterého máme na maják a východ slunce snad ještě lepší výhled. Díváme se po okolí a žasneme nad zdejší krásou. Na Formentoru jsme navíc téměř sami.
Přejíždíme z Cap de Formentor zpátky na západ a zastavujeme na několika vyhlídkách, až přijíždíme na malé parkoviště pod horou el Fumat (335 m n. m.), náš další cíl. Evču pořád ještě bolí noha, a tak společně s Jiřinkou výstup vynechávají a místo toho se jdou projít okolo silnice.
My ostatní balíme malé batůžky s vodou a stoupáme vzhůru. Výšlap na el Fumat není složitý. Pokud si ho tedy hned ze startu nezkomplikujete „zkratkou“, která vás vezme přímo vzhůru. Škrábeme se po všech čtyřech cestou necestou a konečně přicházíme na úzkou zig zag pěšinku. Další zkratky si už zakazuji. Brzy přicházíme do sedla, kde se nachází první větší ložisko krásných krystalů aragonitu. Vybíráme nejkrásnější kousky a stoupáme opět vzhůru.
Při slunečném dni, jako je ten dnešní, máme z el Fumat neskutečný výhled. V dálce na východě vidíme pravidelně blikající paprsek světla z majáku na Cap de Formentor, na jihu poznáváme včerejší vrchol Talaia d´Alcudia i výběžek u městečka Artá a na západě můžeme pozorovat hradbu pohoří Serra de Tramuntana, pod kterou vybíhá náš první kopec Puig Maria.
Je tu nádherně. Kdybychom nespěchali dolů, určitě bychom tu vydrželi koukat na místní krásy déle. Zpátky k autu musíme stejnou cestou. Závěrečnou zkratku si ale odpouštíme a jdeme raději delší část po silnici. K autu přicházíme v 10:30. Nasedáme a jdeme najít holky. Jedeme pomalu. Na silnici je spoustu aut a ještě víc cyklistů. Začínám být nervózní. „Takhle daleko přeci nemohly dojít,“ říkám si a kontroluji mobil, který je bez signálu. Holky nakonec potkáváme až u parkoviště na Platja de Formentor.
Nasedáme a přejíždíme na nejznámější vyhlídku oblasti Mirador d´es Colomer, kde tiše trpíme zástupy turistů, protože zdejší výhledy jsou jedním slovem nezapomenutelné, a pak opět nasedáme do auta a oblast Formentoru necháváme za zády.
Protože je úžasné počasí a letadlo nám letí až před šestou, vyrážíme ještě na poslední výlet na nedalekou pláž Cala Boquer. Auto necháváme na velkém parkovišti u Port de Pollenca, odkud vede na pláž (vyhlídku nad pláží) téměř rovinatá 2,6 km dlouhá trasa.
Procházíme se po prašné cestě a okolo nás kvetou rozmarýny. V Coll del Moro se nám otevírá první pohled na tyrkysovou vodu mořské zátoky. Na pláž nakonec nejdeme. Přestože svítí sluníčko, hodně fouká a za slaný pocit v letadle to nestojí. Místo toho si užíváme posezení na vyhlídce nad pláží, ze které jsou úžasné pohledy na okolní skály i průzračné moře pod námi.
K autu se vracíme okolo jedné hodiny. Částečně přebalujeme batohy a brzy už nasedáme a přejíždíme do nedalekého supermarketu, kde dokupujeme poslední jedlé suvenýry. Do autopůjčovny na letišti to máme hodinu jízdy. Vracíme auto a na letišti jsme akorát včas, aby nebyl žádný stres. Odbavujeme společné zavazadlo a loučíme se. Tak zase příště 😊.
#gr221 #mallorka #mallorkaaktivne #Pollenca_Valldemossa #dálkovátrasa #spanelsko #podzimnimallorka #baleárskéostrovy #dovolena #vylet #gr221sprůvodcem #UNESCO #serradetramuntana #saCalobra #Formentor #Alcudia
Comments