Češi, první problém v ráji
20. 2. Středa – Přelidněný ráj!
I dnes mi budík zvoní už v 6:30. Tentokrát je to naposledy. Balím tašku a společně s ostatními, napůl probuzenými jdeme po známé blátivé cestě směrem k „želví pláži“.
Zouváme holinky a pokračujeme po pláži bosky. Brzy přicházíme k první snůšce a opět pomáháme čilým želvičkám do moře. „Tohle nikdy neomrzí,“ myslím si, když potkáváme druhou snůšku a opět meteme cestičky směrem k moři.
Obloha nad hlavou se začíná černit. „Tohle nedopadne dobře,“ říkám si pozorujíc černá oblaka nad hlavou. Kap. Kap. A pak se spustí šílený liják. Snažíme se schovat pod stromy, ale moc to nepomáhá. Ještě štěstí, že je teplo. Zdejší déšť je tak spíš příjemným osvěžením než životní katastrofou.
V půl dvanácté jsme zpátky na základně. Snídaňo-oběd a pak si jdu lehnout. Tentokrát už opravdu potřebuji odpočinek.
Vzbudí mě až ruch a lidské hlasy. „PŘIJELI!,“ dojde mi hned a to ani nemusím vykouknout z okna. Včera jsme se totiž dozvěděli, že se na Bangkaru chystá i nevrlá skupina Čechů, kteří nás při setkání na Pulau Sikandang před několika dny neuměli ani pozdravit. Jak po chvíli zjišťujeme, za těch pár dní našeho odloučení se to nestihli naučit, takže se nepříjemná situace opakuje.
Dáváme si oběd, zatímco si pod našimi okny bez jediného slova rozkládají svůj kemp. Dlouho tu spolu ale nebudeme. Místo vzájemného bezeslovného okukování balíme věci na pláž a mizíme opět mimo civilizaci.
Na Bangkaru se bez průvodce nehneme. Želví pláže, mořští krokodýli a mnoho teoretických nepoznaných druhů v pralese, ne, tady není dobré být sám. Na pláž tedy jdeme společně se dvěma průvodci, a když si konečně vybereme místo pod stromem, objevujeme zde menšího hada a nepořádek donesený z moře. „Ahh, tak to se radši posuneme jinam, což?,“ navrhujeme a nakonec nacházíme další, lepší a čistější místo.
Zpátky na základnu se vracíme až večer. Čeká nás další báječná večeře, a potom děláme radost Rezovi, když mu necháváme jeden z našich nepříliš kvalitních batohů Quechua. Vůbec tomu nemůže uvěřit. Oči mu úplně září štěstím z batohu za 4 eura…
Vyhnání z ráje, aneb návrat do reality indonéského světa
21. 2. Čtvrtek – Nejkrásnější šnorchlování, chytání ryb na harpunu a vyhnání z ráje
Ráno vstáváme později. Želv už bylo dost, a tak si můžeme taky trochu odpočinout. Po snídani jdeme šnorchlovat a lovit ryby s Topengem. Nasedáme do rychlo-lodě a během čtvrt hodiny jsme už v další opuštěné zátoce.
Společně s námi jede i další z průvodců, který má být „opravdu dobrý s harpunou“. „Tak se na to podíváme,“ říkám si a nasazuji brýle se šnorchlem. Nabíjí a první rána, první zásah. Vidět člověka lovit s harpunou je fascinujícím zážitkem. Plavu s ulovenou rybou směrem k ukotvené lodi, a než se vrátím, už je chycená další. Uznávám. S harpunou to pán opravdu umí :).
Zpátky se vracíme na oběd. Po jídle už nezbývá než se zabalit a rozloučit se jak s průvodci, tak s ostrovem. Je čas vrátit se do civilizace. Plujeme na lodi s Topengem, a přesto, že říká, že by měl natankovat, pokračuje okolo přístavu s benzínem dál. Přibližně dvacet minut před Pulau Balai nám (kupodivu) dochází palivo… Volám Intan, ta volá druhému řidiči, který se pro nás otáčí zpátky.
Připlouváme na Balai. Sprcha, chvilka odpočinku a procházka po zatím neznámé straně ostrova. Špinavý a přelidněný ostrov Balai se s tím panenským Bangkaru nedá srovnat. „Tak já tedy opravdu nechápu, jak jsi na tomhle ostrově dokázala přežít čtyři měsíce?!,“ zcela upřímně konstatuje Klárka a já si říkám, že si to vlastně zpětně také už nedokážu představit. Díváme se do polorozpadlých školních budov. Vysvětluji, jak zde funguje školství a současně vzpomínám na své působení.
Ať už je Balai jakýkoli, jeho největším pozitivem zůstává kuchyně od Intan maminky. Takže když si pak večer sedáme „ke stolu“ a začneme ochutnávat výborné ryby, kari a další pochoutky, které pro nás maminka připravila, na všechnu tu špínu, pálící se plasty, smog, prach, nepořádek, hluk se rázem zapomene.
