Plavba za krokodýly bez krokodýlů
25. 2. Pondělí – krokodýli v Singkil a poslední pohled na moře
Vstáváme okolo sedmé ranní. V plánu je říční safari, během kterého máme pozorovat místní krokodýly. V osm hodin už přicházíme do přístavu, kde na nás čeká malá lodička s lodivodem. Nasedáme do vratké dřevěné kocábky a odplouváme. Do rukou se nám dostávají smažené zeleninové placky a za nedlouho už přijíždí i loď Oscara s dalším jídlem a hluchoněmým průvodcem, nad kterým kroutíme hlavou.
Plujeme proti proudu řeky. Abychom našli nějaká ta zvířata, prohledáváme břehy. Kromě ptáků, buvolů a pár opic ale nikde nic nevidíme. „To nemůže myslet vážně,“ říkám si, když kormidelník zastavuje u pobřežní vegetace a náš hluchoněmý průvodce vyskakuje na blátivý břeh, kde se boří až po kolena v hnědé břečce.
Pašerácká stezka.
V rozpacích se koukáme jeden na druhého. „Opravdu chceme jít do džungle bosky a brodit se po kolenou v blátě?,“ přemýšlím a říkám si, jestli je to jen nějaký další indonéský vtip, který jsem nepochopila. Jak se ale brzy ukazuje, o vtip se tady nejedná. Co víc, naše skupina je už za poslední tři týdny z místních podmínek tak otrkaná, že nápad na cestu bosky skrz prales už téměř nikoho nepřekvapí.
Nalákána na možnost zhlédnout zoborožce a orangutany vystupuji z lodě a bořím se po kolena do bláta následována většinou účastníků. Smějeme se a trpíme současně. Náš hluchoněmý průvodce nám podává klacky, díky kterým máme alespoň větší stabilitu. Po cestě nám ukazuje nádherné masožravé rostliny a vážky. Přicházíme až k místu, kde je prales trochu vykácen. To pašeráci zvěře a mahagonového dřeva, když si tudy razili cestu. Orangutana nám průvodce nakonec ukazuje alespoň na fotce v mobilu. Celí zablácení se po půl hodině marastu vracíme zpět k loďce.
Startujeme motory a odplouváme z široké řeky do jejího čistšího rašelinového ramene. „Tady se můžete vykoupat,“ oznamuje nám průvodce, a kdybych tu nebyla minulý rok a nevěděla, že krokodýli jsou daleko od nás, asi bych se teď do plavek nepřevlékla a do ledové červené rašelinové vody nehupsla.
Po půlhodině cachtání připlouvá další loďka. „Nepříjemní Češi z Bluelife jsou nám v patách,“ říkáme si a na truc nahlas zdravíme. Odpověď i nyní dostáváme jen od třech nebo čtyř lidí. Nikdo se nesměje, nikdo nekomunikuje. „To je teda dovolená,“ kroutíme hlavou, a když přijíždí ještě další dvě nekomunikativní lodě, rozhodujeme se pro úprk.
Po koupání potkáváme prvního menšího krokodýla, který před námi velmi rychle zdrhá do vody. Pak následuje obědová pauza a další ježdění kolem dokola a hledání krokodýlů, kteří se nám dnes prostě nechtějí ukázat. Ve tři hodiny odpoledne naše pátrání končí, a my přijíždíme zpět do přístavu.
Jdeme se na hotel vysprchovat a chvíli po čtvrté odpolední už přijíždí Adi a nový řidič. Zdravíme se, balíme věci do aut a odjíždíme do Berestagi. V Berestagi máme zamluvené čtyři hotelové pokoje. „Aspoň něco tady funguje,“ říkám si, když před půlnocí přijíždíme do hotelu a ubytováváme se v zamluvených pokojích.