Výstup na sopku Mt. Sibayak 2212 mnm
26. 2. Úterý – nejlepší na konec
Vstáváme za tmy. V šest hodin ráno nasedáme do auta a rozespalý řidič Adi nás veze na malé parkoviště pod sopkou Mt. Sibayak. Na úroveň 1900 m nm. přijíždíme za několik málo minut. Vyšší nadmořská výška je znát hlavně na teplotě. I tak ale brzy sundáváme mikiny a vzhůru pokračujeme už jen v tričkách. Na rozdíl od mého posledního výstupu, dnes není žádný státní svátek, a tak na Sibayak stoupáme sami.
Krajina se proměňuje a místo lesa pozorujeme sirné výpary, kamení sopečného původu a zoxidovanou železitou půdu. I přesto, že se Mt. Sibayak nachází v nadmořské výšce 2212 m, výšlap na jeho vrchol není nijak náročným počinem. Po dvou kilometrech a třech výškových metrech přicházíme ke kráteru, který vypadá jako amfiteátr. Před námi se otevírají jednotlivé vrcholy. Je tu krásně.
Jako první volíme výšlap na pravý vrchol, ze kterého se nám naskýtá nezapomenutelný pohled na celé okolí sopky v čele s nádhernou sopkou Mt. Sinabung, která pozlobila v zimě roku 2017, když do svého okolí vychrlila obrovské množství popele.
„Někdo má rád bílé pláže, někdo prales, já miluji hory,“ říkám si při pohledu na tu krásu okolo. Klesáme do sedla a opět stoupáme na další z místních vrcholů. Výšlap mi trochu připomíná skotské pohoří Black Cullins- šplháme totiž po všech čtyřech, a pak už konečně vidíme indonéskou vlajku a další vrchol s ještě lepším výhledem.
Klesáme opět ke kráteru a někteří z nás už mají vrcholů dost. Zůstávají tedy u sirných výparů a my ostatní ještě pokračujeme na poslední, nejvyšší, levý vrchol. Ani tady není výšlap úplně nejjednodušší. Indonésané se navíc s nějakou bezpečností vůbec netrápí, a tak na jakékoli zábradlí můžeme zapomenout.
Z místního vrcholu se nám nechce. Před námi je totiž náš poslední indonéský den, kdy se musíme z ticha sopky přesunout do živého, ohlušujícího, špinavého a celkově přeplněného Medanu. Po dvaceti minutách rozjímání ale nakonec stejně začínáme klesat. První turisty potkáváme až cestou dolu.
V hotelu si v rychlosti dobalujeme poslední maličkosti, dáváme „snídaňo-oběd“, a pak už nezbývá než vše naházet do přistavených automobilů a začít sjíždět z hor směrem na Medan. Ubytováváme se v místním hotelu, loučíme se s Adim a druhým řidičem, což se samozřejmě nezvládne bez fotky, a pak už vyrážíme na obhlídku města konkrétně na nákupy :). Přicházíme k obrovskému nákupnímu centru, kde objevujeme sekci s alkoholem a suvenýry, ideální kombinace.
Intan vybírá ledničku pro maminku (do teď si ji nemohli dovolit), a nás napadá, že bychom jí mohli trochu přispět. Se zásobou alkoholu se vracíme zpátky na hotel. Jsme všichni dost unavení, a tak se moc velká oslava nekoná. Dopíjíme pivečka a dělíme se o zážitky. Za tři týdny se toho dá stihnout opravdu hodně.
Nákupy, loučení a už zase letíme
27. 2. Středa – dopolední přesun na letiště
Jako první odlétá Martin. Loučíme se už v hotelu, kam pro něj přijíždí osobní řidič. My ostatní máme ještě dopoledne čas, a tak se jdeme podívat na nedaleký trh. Dokupujeme koření, kafe, čaj i zajímavé ovoce a zeleninu. Při návratu do hotelu na nás už čeká majitel přepravní společnosti a kamarád, Oskar. Loučíme se s Intan, a pak nasedáme do auta k Oskarovi, který se chce osobně podílet na naší přepravě na letiště a mimo jiné nám i dává místní dortík J . Na letišti potkáváme ještě naposledy skupinu Čechů z Bluelife, a pak už společně letíme do Kuala Lumpur, kde se naše cesty rozdělují. Tak zase za rok :).