27. 4. čtvrtek: Postupně se scházíme na letišti v Madridu, odkud nám minutu před půlnocí odjíždí přímý autobus do Astorgy.
28. 4. pátek: „Uf…,“ říkám si ve 4:30 v Astorze. Ulice ještě spí. Jen sem tam projede nějaké zbloudilé auto. Procházíme okolo krásně nasvícené katedrály a po pár krocích vidíme první z nekonečného množství žlutých šipek. Jsme na cestě do Santiaga. Před námi je přibližně 270 kilometrů.
Astogru osvětlenou pouličními lampami necháváme za zády. Noříme se do tmy španělské krajiny. „Co tu proboha dělám,“ říkám si v úplné tmě a myslím, že nejsem sama, kdo si tuhle otázku právě teď pokládá. Východ slunce je v nedohlednu. Zastavujeme na snídani a potkáváme první pomatené poutníky noci. Občerstveni pokračujeme dál. Konečně se začíná šeřit a teploty klesají.
Před vesničkou Rabanal del Camino nás vítá SLUNCE! Se slunečními paprsky v zádech se jde mnohem lépe. Doplňujeme vodu, svlékáme vrstvy a pokračujeme dál. Cesta vede vzhůru k hoře Peňa Candaneo (1420 m). Je horko. Ve 14:30 po zastávce na kafíčko, čaj, pivečko a polévku přicházíme do Foncebadónu, našeho dnešního cíle. Ubytováváme se v albergue na kraji malé vesničky a odpočíváme. Po probdělé noci jsme všichni dost vyčerpaní, a tak se po večeři rovnou přesouváme do postele.
29. 4. sobota: Jedním z důležitých míst na Francouzské cestě do Santiaga je Crus de Fera. Jedná se o velký stožár s křížem, okolo kterého je halda kamínků a vzkazů, které zde nechávají poutníci. Je to místo, kde poutník zanechává své „životní břímě“. Kde si může dovolit sejmout z beder nějaký svůj těžký úděl, zátěž, kterou do teď nosil s sebou.
Kámen/zátěž se odhodí a člověk může vyrazit na cestu do Santiaga s lehčím krokem. Aby taky ne, trasa od Crus de Fera výrazně klesá, a tak i bez odhození zátěže se jde výrazně jednodušeji.
Scházíme z hor do kamenného městečka Molinaseca. Je opět krásný den a Nožka si ho užívá na lehátku u potoka s vínečkem. Někteří z nás se k ní přidávají, a pak už vyrážíme na poslední část dnešní etapy do Ponferrady.
Ponferrada je jedno z velkých měst a současně i jedno z oblíbených startovních míst poutníků na cestě do Santiaga. Jana s Kubou jsou už ubytovaní. Přidáváme se k nim, a pak jdeme nakoupit nějaké zásoby dobrůtek. V albergue je pračka, sušička i kuchyně, a tak společně pereme prádlo a vaříme večeři.
30. 4. neděle: Etapa z Ponferrady do Villafranca del Bierzo je jednou z nejkrásnějších na naší cestě. Vede skrz vinice s výhledy na okolní kopce a když je hezké počasí (jako dnes), je to prostě zážitek.
S prvními ranními paprsky procházíme skrz historické centrum Ponferrady, a pak pokračujeme skrz zemědělskou krajinu dál. Nožka potkává zmenšeninu svého pejska Dárečka a mazlí se s ním. Na obloze poletují čápi a před námi je posledních 200 kilometrů do cíle!
Villafranca del Bierzo je nádherné kamenné městečko. Ubytováváme se v soukromém albergue hned na začátku města a těšíme se na slíbenou večeři a snídani. Náš pokoj vypadá oproti jiným poutnickým ubytovnám poměrně zašle a to i přesto, že se jedná o nejdražší ubytování na cestě. Při pohledu na stěny a postel pokoje se snažím zahnat myšlenky na štěnice, o kterých jsem vždy na caminu jen slyšela, ale na vlastní kůži je nikdy nezažila.
Sprcha a jdeme se projít po městě. Vítají nás krásné kamenné uličky a hned několik sakrálních památek, které jsou kupodivu otevřené. Dle letáčků zjišťujeme, že dnes se ve městě koná velká slavnost, Festa do Maio. Zjednodušeně se vítá jaro a pálí se květinový oslík s přáními. Po večeři tedy vyrážíme místo do postele do města.
Na velkém náměstí je už spoustu místních a brzy začíná představení, kdy malé děti bojují se „zimou“, nad kterou samozřejmě vítězí a zapalují oslíka. I my dáváme do malé krabičky připevněné na oslíkovi naše papírky s přáním, co má z našeho života zmizet/„být spáleno“/zapomenuto, a tak se společně s místními radujeme, když je oslík konečně úplně na uhel.
Po velké slávě se vracíme na ubytovnu a jdeme spát.
1. 5. pondělí: Je půlnoc a já mám nepříjemný pocit. „Mám rozsvítit a podívat se?,“ honí se mi hlavou a nakonec nemůžu jinak. Rozsvitím baterku na mobilu a jsem zděšená. Všude, ale opravdu VŠUDE po stěnách lezou malí broučci, ŠTĚNICE! Otřepu se a zavolám do tmy: „Vstávejte, jsou tu štěnice!“
Jana s Kubou jsou na nohou jako první. Okamžitě balí batohy a mizí ze zamořeného pokoje. Irena se Šimonem se právě nachází v REM spánku a vůbec nechápou, co se děje. Nožka ještě ani neusnula a Květa s Katkou balí batohy tak trochu v automatickém módu.
„Co teď?,“ říkáme si a přemýšlíme, co dělat dál. Je půlnoc. Teď nás už žádná ubytovna neubytuje. Navíc je potřeba všechny věci vyklepat, vystříkat a doufat, že se nějaká štěnice nezabydlela právě v našem batohu. Zoufalství střídá odhodlání. „Musíme vyrazit dál,“ rozhodujeme se na závěr a dveře albergue společně se slibovanou snídaní necháváme za zády okolo půl druhé ráno.
Cesta z Villafranca del Bierzo vede skrz menší vesničky a hlavně okolo silnice. Není o co stát, a tak nám putování v noci ani tak moc nevadí. Horší je únava, která se chtě nechtě dostavuje zhruba po dvou hodinách chůze. V každé vesnici a městečku zkouším kliky u městských ubytoven. Pořád doufám, že se najde místo, kde si aspoň na chvíli odpočineme a ohřejeme se. Katka chodí zprava doleva a navíc je několika poutníkům v naší skupině zima. Začínám mít strach, co nastane v místě strmého stoupání na vrchol s vesnicí O Cebreiro.
Je 3:30 a mně se konečně daří najít otevřené ubytování. Odhazujeme batohy ve veřejné části, kde je i kuchyňka a vaříme si čaj. Na dvě hodiny zkoušíme usnout. Spánek není moc kvalitní a někteří z nás neusnou vůbec, ale aspoň jsme si trochu odpočinuli.
Do chladného rána tak vyrážíme společně s dalšími poutníky už v trochu lepší hodinu. Ve vesnici pod nejvyšším stoupáním objevujeme otevřenou pekárnu. Dopřáváme si ranní dávku cukrů a teplého čaje/kávy, a poté už stoupáme vzhůru do našeho dnešního cíle, ubytovny v La Faba.
V La Faba nás čeká Irča se Šimonem. S úsměvem na rtech popíjí sangrii a užívají si výhledy do širokého okolí. S ostatními přisedáme a domlouváme se kam dál. Protože bychom museli čekat minimálně 3 hodiny na otevření ubytovny, rozhodujeme se pro pokračování do albergue na O Cebreiro.
I dnes je krásně. Slunce svítí, trasa vede přímo vzhůru a společně s probdělou nocí se opět dostavuje únava. Na vrchol s keltskou vesnicí O Cebreiro přicházíme úplně zničení odpoledne. Paní recepční je moc milá. Otevírá nám soukromý pokoj s krásnými postelemi. Sprcha, praní prádla a jdeme odpočívat. Ti z nás, co mají ještě sílu, vyráží na obhlídku krásné vesnice. My ostatní už jen ležíme a odpočíváme.
2. 5. úterý: Trasa z O Cebreiro do Samos vede v podstatě téměř pořád směrem dolů. Z albergue odcházíme už v 6:40. Na snídani se zastavujeme v restauraci s vyhlídkou v O Poio. Po krátkém, ale velmi intenzivním stoupání se menší občerstvení hodí.
Dnešní den se střídá vyhlídka za vyhlídkou. Hory jsou tu opravdu nádherné a sluníčko nám opět fandí. Na oběd přicházíme do městečka Triacastela, kde i trochu oslavujeme moje narozeniny, a pak přicházíme ke křižovatce. „Máme dost síly dojít až do kláštera v Samosu?,“ to je asi základní otázka dnešního dne.
V Samos se nachází nádherný klášter. Když přijdete včas (do 18:00), můžete si interiéry zdejšího nádherného kláštera prohlédnout společně s místními mnichy v rámci komentované prohlídky. Nakonec máme štěstí. Do albergue v klášteře přicházíme v 18:40. Květa bohužel komentovanou prohlídku nestíhá, ale nevadí, ve 20:00 se jde podívat alespoň na mši.
Dnešek byl asi nejteplejším dnem na naší pouti a k tomu jsme nakonec ušli 32 kilometrů! Jsme unavení.
3. 5. středa: Spaní v klášteře nás občerstvilo natolik, že můžeme vyrazit dál. V 7:20 otevíráme dveře kláštera a do nosu nás bouchne teplý vzduch. Je pod mrakem. Na dnešní den jsou hlášeny silné deště a bouřky. Snad to do našeho dnešního cíle stihneme včas.
V As Casas das Cavadas se dostáváme zpět na oficiální trasu camina Frances a do Sarria to máme co by kamenem dohodil (a zbytek došel pěšky). Ve městě doplňujeme zásoby dobrůtek a opět stoupáme vzhůru. Dnes máme dojít až do krásného ubytování v mlýnici Molino de Marzan, ale v ubytování mi nezvedají telefon, a tak mám trochu strach, zda vůbec albergue funguje. Nechávám tedy zbytek skupiny za sebou a sama vyrážím rychlým tempem do kopce.
Moje tušení se bohužel potvrzuje u brány do mlýnice. Je zavřeno. Bez jediného lístečku, jediné informace. Máme smůlu. Volám tedy jednotlivým účastníkům naší poutnické skupiny a zjišťuji, kde se kdo právě nachází.
Jana s Kubou jsou akorát před ubytovnou v Barbadelo. Zjišťují, že kromě dvou poutníků, je zde úplně volno, a tak nakonec zůstáváme zde. Právě včas. Nebe nad Galicií se čím dál tím víc zatahuje a brzy přichází „mordor“ v podobě šílených slejváků. Myslím na všechny poutníky, kteří se teď nachází na cestě a je mi jich upřímně líto.
4. 5. čtvrtek: Předpověď na dnešek je neradostná. Má pršet. Výhledem počasí se ale nenecháváme odradit. Je krásné slunečné ráno a po dešti ani památky. Dnes máme před sebou necelých 27 kilometrů. Nemusíme pospíchat. Ubytování ve vesničce Gonzar máme zamluvené dopředu. Na cestě potkáváme patník s ukazatelem 100 km. „Před sebou máme poslední stovku,“ radujeme se. I v městečku Portomarín nás čeká slunečné počasí, ale mraky se pomalu blíží, a tak raději brzy vyrážíme dál. Jdeme skrz krajinu a všude okolo nás prší, jen my jsme stále v suchu.
V Gonzar nás čeká nádherné ubytování. Sprcha, odpočinek a hlavně nezapomenutelná VEČEŘE. Za pár peněz nám přímo na ubytování připravují několikachodové menu. Je toho tolik, že nemáme šanci vše sníst, a to nám ještě nabízí přídavky hovězích steaků. Jednoduše ráj každého gastro turisty.
5. 5. pátek: Dnes máme trochu odpočinkový den. Celkem nás čeká zdolat necelých 23 kilometrů a přibližně 450 výškových metrů. Z albergue odcházíme v 7:00. Je zima a má pršet. Okolo nás jsou jen mlžné opary, déšť je zatím v nedohlednu. Na kraťasy to ale dnes není. I když někteří poutníci volí i variantu bunda a kraťasy, já se držím varianty „all on“ – vše, co mám v batohu, je na mně.
Před Palas del Rei začíná mezi mraky prosvítávat sluníčko. Je to i poslední městečko, kde můžeme doplnit zásoby. V dnešním cíli nás čekají jen zavřené restaurace a maličké albergue. V Palas del Rei tak kupujeme dobrůtky v místní pekárně, obchodě a v restauraci si dáváme do nosu. Do Casanovy je to kousek. Dnes je tak trochu i líný den. Na ubytko přicházíme už krátce po otevření a kromě dvou holek jsme tu sami. Říkám si: „Kde jsou všichni ti avizovaní poutníci???“
6. 5. sobota: V 7:00 odcházíme z ubytovny. Před námi je dlouhá etapa: 29 km do soukromého albergue Camino das Ocas. I tady máme místo zamluvené, a tak nemusíme pospíchat a řešit, zda bude v ubytovně volno.
Dopoledne přicházíme do městečka Melide. Sbíhá se zde trasa camina Primitiva a camina Frances, a tak očekáváme nával poutníků. Ani tady ale necítíme nějaký přetlak. Sem tam potkáváme člověka s batohem, jinak nikde nikdo.
Restaurace lákají na místní specialitu: chobotnice, a protože i my jsme tak trochu „gastro zájezd“, podléháme a přes ranní hodinu jdeme ochutnat. Hned vedle restaurace se nachází i kavárna s tradiční velmi mastnou dobrůtkou churros. Kdo nebyl chuťově ukojen v restauraci, zvládne to určitě tady – šálek horké čokolády a mastné pečivo, které se do čokolády namáčí je noční můrou (nebo líbezným snem?) všech žlučníkářů.
Kousek u městečka Arzúa se Květa rozhoduje pro taxík. Nedá se nic dělat. Její nateklá a bolavá noha ji prostě nedovolí pokračovat dál. Je lepší si dnes odpočinout a zítra to do Santiaga dokulhat, než rozjet zánět, který ji znemožní jakoukoli další chůzi.
My ostatní pokračujeme skrz lesy do městečka Arzúa. I tady se na naši cestu přidávají další poutníci- tentokrát ze severní trasy Camina Norte a i tentokrát nepociťujeme žádný velký nával nebo změnu v počtu putujících.
Do Camino das Ocas je to kousek. Přicházíme už zase za slunečného počasí. Ubytováváme se s myšlenkou, že do Santiaga nám zbývá posledních 34 kilometrů!
7. 5. neděle: Dnešní etapa z Camino das Ocas do Monte do Gozo měří 29 km. Je krásně. Procházíme skrz eukaliptové lesy a krok za krokem se blížíme k Santiagu. Vyhýbáme se O Pedrouzu, městečku, kde končí předposlední etapu většina poutníků a pokračujeme dál. I přesto, že jsme opravdu blízko Santiaga, trasa vede příjemným prostředím mimo továrny a ošklivou periferii.
Nedaleko letiště se pořádají španělské slavnosti. Nechybí hudba, ohňostroje i stánky s různými tradičními dobrůtkami. Je to i pro nás taková menší oslava, že Santiago máme za rohem.
Na Monte do Gozo přicházíme během horkého odpoledne. Je opravdu velké teplo a nějak nám to dnes nešlape. I přesto, že to máme ke katedrále necelých 5 kilometrů, zmordovaní končíme. Sprcha a odpočinek střídají procházku k ikonické vyhlídce na katedrálu se sochou dvou poutníků.
Volám Květě, která je ještě na cestě a nakonec ji jdu raději naproti. Její zanícené nohy jí v horkém počasí opravdu trápí. I tak je ale hrdinkou dne. Do Monte do Gozo nakonec dokulhá bez pomoci po svých.
8. 5. pondělí: Posledních 5 kilometrů z Monte do Gozo ke katedrále do Santiaga vede skrz městskou zástavbu. Před katedrálou jsme už v devět. Ideální čas na příchod- nikde nikdo, velké náměstí Praza do Obradoiro máme jen pro sebe.
Fotíme se u katedrály. Telefonujeme svým blízkým. I nějaká ta slzička ukápne. Po chvíli jdeme do poutnické kanceláře, kde si vyzvedáváme compostelu- potvrzení o absolvování poutě a vracíme se zpět před katedrálu. Po další sérii fotek vyrážíme do hotelu, kde necháváme batohy a jdeme na snídani.
Ve 12:00 nás čeká poutnická mše s hlavním lákadlem- rozhoupanou obrovskou kadidelnicí. A pak máme rozchod. Já jdu koupit lístky na zítřejší autobus do Finistery, a procházím skrz historické město. Santiago neomrzí. Je tu krásně.
Odpoledne vyzvedáváme batohy a karty k apartmánům a jdeme se ubytovat. Čeká nás ještě nákup, večeře a vstřebání všech zážitků z cesty .
9. 5. úterý: Protože jsme na caminu „makali jako o život“ a vše proběhlo tak, jak mělo, vyrážíme dnes na zasloužený výlet na Fisterru. V 8:20 odcházíme z ubytování na autobusové nádraží, odkud nám v 9:00 vyjíždí autobus „na konec světa“ do přímořské Fisterry.
Za 2,5 hodiny přijíždíme do městečka, kde nás vítá křik racků a šumění oceánu. Výlet začínáme jak jinak než kafíčkem v jedné z místních kaváren/restaurací. Protože máme dost času a jsme všichni dostatečně svěží, místo nejkratší trasy okolo silnice vyrážíme k majáku oklikou po cestě okolo západního pobřeží. Nikde nikdo, jen my, mořské útesy a oceán.
U majáku narážíme na první poutníky a turistické výletní autobusy. Nějak nám to ani nevadí. Dáváme rozchod a užíváme si zvuk šumění moře. Cestou zpátky volíme nejkratší cestu okolo silnice. Odpoledne se ještě Nožka s Kubou stíhají po vzoru jiných poutníků vykoupat v oceánu na pláži Praia do Corveiro. Voda je ale opravdu studená. My ostatní raději jen máčíme nohy.
V 17:45 nám odjíždí autobus do Santiaga. Ještě před ním stíháme rychlou „poslední večeři“ a pak už nasedáme do přeplněného spoje. V Santiagu jsme v 19:45. Lidi se jdou ještě podívat na rozzářenou katedrálu do města. Já s Nožkou pokračujeme přímo na ubytko. Tam nás čeká veselá odpočatá Květa, která výlet na konec světa kvůli zaníceným nohám nakonec vzdala.
10. 5. středa: Budík drnčí už v 5:00. V 5:25 vyrážíme na autobusové nádraží, odkud nám v 6:00 odjíždí první spoj na letiště. V 7:35 odlétá první skupina do Milána, odkud nám ve 12:30 letí spoj do Prahy. Druhá skupina odlétá v 9:15 do Madridu a od tam také do Prahy. Tak zase příště. Buon camino, ať už se vydáte kamkoliv poutníci.
#cestopis #camino #camino_s_pruvodcem #270_km #camino_frances #francouzske_camino #z_Astorgy_do_Santiaga #Santiago #Finistera #konec_světa #dálková_trasa #pouť #cesta_je_cíl #UNESCO
Commenti