• Klara Skuhrava

Faerské ostrovy 1

Aktualizace: úno 1

Dostat se na Faerské ostrovy není úplně nejjednodušší ani v době mimo covidovou epidemii. Přímá letecká spojení z České republiky na ostrovy neexistují. Je potřeba alespoň jednoho přestupu nejlépe v Dánsku- v Kodani. Jenže co když je Dánsko pro turistické účely uzavřeno?


Ano, rok 2020 cestování příliš nepřál. Povinný PCR test, povinný antigenní test, povinný další test po pěti dnech v cílové destinaci, uzavření jedné země, otevření druhé… je v tom nepořádek.


Původně nás mělo jet sedm, pak devět, osm, jedenáct a nakonec jsme vyrazili jen ve čtyřech. Já s Michalem a Terka s Hankou. Zbytek se omluvil, že kvůli covidu…a tak dál. Jenže to jsme už měli zaplacené ubytování pro 10 lidí, které se nedalo stornovat a letenky, včetně trajektů a další výdaje, jako například loď a vrtulník na Mykines… I ve čtyřech ale bylo krásně a výlet jsme si nad míru užili!

Přesun na Faerské ostrovy a menší výlet k vodopádu Fossa

Den první: Po dvou přestupech konečně první část výletníků vystupuje na malém mezinárodním letišti Vagar. Venku prší jako z konve. Michal je na letišti jako první. S malým zpožděním přistává i letadlo s holkami přesně pět minut po odjezdu autobusu do hlavního města, Tórshavn, odkud jede další spoj k ubytování. Možnosti jsou dvě. Buď čekat dvě hodiny na další spoj, nebo se svézt společně s dalšími návštěvníky ostrovů místním taxi.


Po společné domluvě nasedají do auta a odjíždí z ostrova Vagar na Streymoy. Venku prší tak, že přední stěrače nestíhají čistit sklo. Taxikář je veze přímo před menší soukromý domeček, který máme na dalších osm dní v pronájmu. Ubytovávají se, rozdělávají oheň, a když déšť trochu poleví, jdou se podívat i na nedaleký nejvyšší faerský vodopád, Fossa.

V té době jsem ještě na trajektu jedoucího z Islandu na Faerské ostrovy a dál do pevninského Dánska. Připlouváme ve dvě hodiny ráno. Než se dostanu z přeplněného trajektového parkoviště, jsou rázem tři. Projíždím ztichlým Tórshavn, za kterým mě čeká černo-černá tma. To, že jedu okolo hor a mořských zátok, zjišťuji až následující dny, kdy tudy projíždíme za denního světla.


Do soukromého domečku s tradiční travnatou střechou v Langasandur přijíždím ve čtyři ráno. Venku je stejné ticho jako uvnitř. Lehám si do postele a jsem ráda, že se všichni nakonec v bezpečí dostali na místo.


Nejvyšší vrchol Slaettaratindur, tradiční vesnička Eidi a Gjógv, papuchálci a faerské kostely

Den druhý: Vstáváme brzy. Dívám se na čtyři různé modely předpovědi počasí, které ukazují čtyři rozdílné predikce. Faerské ostrovy jsou nevyzpytatelné a předpověď počasí se tu mění každou chvíli. Na jednom ostrově může například celý den pršet, na druhém bude jen mlha a na třetím bude svítit slunce. Upravuji plán tak, abychom pokud možno veškerá místa navštívili ve chvíli nejlepšího počasí, a nakonec se dnes po společné debatě rozhodujeme k výšlapu na nejvyšší horu ostrovů Slaettaratindur (880 m).

Slaettaratindur leží na vedlejším ostrově Eysturoy. Jeho vrchol je většinu času zahalen mraky. Ne tak dnes, a proto balíme věci na celodenní výlet a v časném dopoledni nasedáme do auta. Řídí Michal a já si po dlouhé době uvědomuji, jak pohodlné je místo spolujezdce.


První zastávkou je vyhlídka nad malou vesničkou Eidi. I tady mají fotbalové hřiště, jednoduchý kostel, tradiční domečky s travnatou střechou a chráněný mořský záliv s několika rybářskými loděmi.


Za Eidi se nachází velmi populární mořské skalní útvary Obra a Čarodejnice. Ty jsou nejlépe vidět z vrcholku Eidiskollur (352 m) nebo z další vyhlídky po cestě k Slaettaratinduru. Zastavujeme i tam a kromě jiného si všímáme i všudypřítomných volně se pasoucích ovcí, kterých je na Faerách zatím výrazně méně než ve Skotsku.

Parkoviště u Slaettaratindur je v podstatě pouze malé vybočení z klikatící se silnice. Zastavujeme ve výšce 380 m n.m. Před námi jsou dva kilometry a pět set metrů stoupání. S malými baťůžky přelézáme plot a pokračujeme přímo vzhůru.


Není kam spěchat. Hora nám neuteče. Postupujeme vzhůru a čím výš se nacházíme, tím lepší a delší pohledy se před námi odkrývají. Poslední část vede přes kluzký kamenitý povrch. Nic příjemného. Ukazujeme holkám, kam dát nohu a Michal gentlemansky podává pomocnou ruku.


Vrchol Slaettaratindur je malým skalnatým výchozem. Z východní strany je propast nejprudší. Kromě několika opeřenců jsme na vrcholu sami. „Teď by to chtělo křídlo,“ oznamuje nám Michal jeho vnitřní frustraci nadšeného paraglidisty, který nechal veškerou výstroj doma. Fotíme, dáváme si malou sušenkovou pauzu a hlavně- díváme se kolem dokola. Hory, hluboká úzká údolí, moře, mořské zátoky a jen minimální stopy lidské civilizace. I když fouká a na srpen je zde výrazně chladněji než u nás, je tu krásně.

Prosyceni místním klidem a mírem sestupujeme stejnou cestou dolů. Na parkovišti potkáváme další dvě auta. Nasedáme a přejíždíme do malé vesničky Gjógv. Je po poledni a my začínáme pociťovat hlad a nedostatek kofeinu v krvi. Michal proto vaří polévku od Expressmenu a kafíčko. S plným bříškem je hned lépe.


Procházíme se po ztichlé vesnici a přemýšlíme, zda by tu byl někdy větší ruch, kdyby neprobíhala covidová pandemie, a pak přicházíme k úzké průrvě/kaňonu, podle kterého je vesnice pojmenovaná. V malém obchůdku kontrolujeme skromnou nabídku suvenýrů a občerstvení, a pak už nás čeká cesta vzhůru okolo skalnatého pobřeží.


Papuchalky poznám podle jejich vtipného neobratného letu i celkového buclatého vzezření. Máme štěstí. Na rozdíl od Islandu, z Faerských ostrovů ještě zpátky na oceán neodlétli. Pozorujeme malé buclaté ptáčky s barevnými zobáčky, kteří hnízdí na travnatých vrcholcích místních útesů, a pak už zase stoupáme vzhůru. Čím dál od vesnice, tím méně turistů v dohledu.

Nad oceánem se sráží vodní páry a brzy se celá krajina halí do mlhy. Jak rychle bílá tma přichází, tak rychle zase mizí. Procházíme po úzké cestičce vysoko na útesech a přibližně po hodině chůze odbočujeme za hranu hory Fjallid (469 m). Společnost nám dělají pouze ptáci.


Obcházíme horu kolem dokola a hluboko pod námi se otevírá pohled zpět na Gjógv. Jsme v sedle a dalších 400 výškových metrů v nohách. „Dnes válíme :),“ říkám si v duchu. Scházíme dolů po mokré louce a co chvíli nám pohled zakryje mlha. Krajina má mystický nádech.


Přicházíme do auta, a přestože předpověď na dnešek říkala „jasno“, začíná mrholit. V Gjógv silnice končí, a tak se zpátky do civilizace musíme dostat stejnou kroutící se asfaltkou mezi horami, jakou jsme sem přijeli. Je odpoledne a poprchává. Ostrovy se halí v mlze, a tak se jdeme podívat alespoň na kostel v Oyrarbakki.

Faerské kostely se velmi podobají těm islandským. Jednoduchý styl, střídmý interiér a hlavně, potkáte je na každém kroku v sebemenší vesnici. Z Oyrarbakki přejíždíme ještě do Haldórsvíku. Tady je kostel o trochu složitější. Půdorys Haldórsvíkar kirkja je ve tvaru šestiúhelníku. Plechová střecha je ukončena malou věžičkou, která vyčnívá nad okolní zástavbu malých dřevěných nebo plechových stavení s travnatou (nebo plechovou) střechou.


Zajímavé jsou na Farských ostrovech i zdejší zahrádky a předzahrádky. Tedy konkrétně jejich „sochařská“ výzdoba. Trpaslíčci, barevné koule, a další (dle mého názoru) nevkusné artefakty najdete v téměř každé zahradě. Jako by si místní barevným kýčem kompenzovali nekonečné zelené pláně své krajiny. Nu což, uvidíme, jaké objevy přinese zítřek.


DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

KONTAKT

Ing. Klára Skuhravá

Ičo: 07021623

Obecní 196, 691 54, Týnec

+420 730 187 706

info@justwalkit.cz

č.ú.: 291804681/0300

GDPR 

Chci odebírat novinky z Justwalkit

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon
  • Black YouTube Icon

© 2016 - 2021 Justwalkit