Vagar: Vodopád Múlafossur, nejkrásnější trek z Gásadaluru do Bøur, jezero Letisvatn a vyhlídka Trollkonufingur
Den čtvrtý: I dnes, tak jako každé ráno, kontrolujeme předpověď počasí. Nejlépe má být na ostrově Vagar, a protože Vagar platí za jeden z nejhezčích ostrovů, na kterém jsme ještě nebyli, není co řešit. Snídáme a nasedáme do auta.
Faerské ostrovy jsou malé. Vzdálenost mezi jednotlivými turistickými body nepřekoná hranici sta kilometrů. Na první zastávku, vyhlídku Trollkonufingur, to z našeho domečku máme jen čtyřicet tři kilometrů. Jaký rozdíl oproti nedávno navštívenému Islandu, kde jsme za patnáct dní najeli více než tři tisíce kilometrů.
Výhled na ostrovy a skalnaté pobřeží na vyhlídce Trollkonufingur je krásný. Jen škoda, že se krajina halí do pochmurných barev ranních oparů, a tak fotky nevypadají tak skvěle, jako realita.
Z vyhlídky Trollkonufingur přejíždíme do „údolí hus“, vesničky Gásadalur. Ta se nachází na druhé straně ostrova, dvacet tři kilometrů daleko. Projíždíme skrz úzký temný tunel, ze kterého se dostáváme do malebného údolí ohraničeného hrází vysokých skalnatých hor. I tady silnice končí na větším parkovišti uprostřed tiché vesničky.
Gásadalur je proslavená díky svému ikonickému vodopádu Múlafossur. Ten se nachází jen několik desítek metrů před prvním stavením. Múlafossur je sám o sobě pěkným vodopádem, který po několika desítkách metrů dopadá přímo na mořskou hladinu. Asi by se nikdy nestal tak slavným, kdy se nenacházel v báječném úhlu společně s vesnicí Gásadalur a okolními skalnatými horami, které mu dodávají nádherné pozadí.
Počasí se lepší s každým okamžikem. Fotíme jednu (stejnou) fotku za druhou a nejlepší je stejně až ta poslední, kdy na Múlafossur a okolní scenérie vysvitne slunce. Vracíme se zpět k autu, kam mezi tím přijelo několik aut s turisty a vybalujeme hůlky.
Z Gásadaluru totiž vede přenádherná trasa do vesničky Bøur. V době, kdy ještě nebyl proražen tunel a vystavěna asfaltová silnice, to byla jediná pozemní cesta spojující Gásadalur s okolním světem.
Takzvaná „coffin road“ nese svůj název po nosičích rakví, kteří tudy odnášeli nebožtíky k Bøur, kde se nachází hřbitov. Cestu rozhodně neměli lehkou. U Gásadalur je nutné překonat horskou hradbu, po které vede zig-zag cestička ostře vzhůru. Pak přichází na řadu poměrně rovinatý jemně se svažující úsek, který u Bøur končí opět ostrým klesáním.
I bez rakve máme co dělat a cestou vzhůru nebývale nahlas funíme. Ještě štěstí, že je okolo nás nádherná krajina, a tak můžeme alespoň co chvíli zastavit, vyfotit zdejší scenérie a trochu vydechnout. Čím výš se nacházíme, tím vzdálenější pohledy se před námi odkrývají. V nejvyšším bodě celé cesty odhazujeme malé baťůžky ke kamínkové pyramidě a jdeme se projít trochu blíž skalnaté hraně. Podotýkám, že „skalnatá hrana“ se nacházíme přibližně 430 metrů nad hladinou moře, takže místní výhled je opravdu famózní. Před námi se otevírá pohled na Mykines a další nejzápadnější faerské ostrovy. Slunce svítí a obloha se začíná promodrávat.
Ani na tomto výletě nepotkáváme jediného dalšího turistu. Kromě kroužících racků není okolo žádná živá duše. Z vyhlídky stoupáme vzhůru na vrchol hory Knavin (485 m), kde se rozhodujeme pro menší změnu trasy. Michal se vrací zpátky ke „kamenné pyramidě“, kde vyzvedává naše věci a pak zpět k autu, které převáží na konec trasy před Bøur. My ostatní jdeme po hraně hory, a poté ostře klesáme k silnici před tunelem. Cestou se nám odkrývají další pohledy, tentokrát do zátoky u Sorváguru. Úplně dole u pobřeží nás pak překvapuje nádherný (dle map) bezejmenný vodopád, který se svou krásou vyrovná i turistickému Múlafossuru.
Protože cesta končí přibližně tři kilometry před Bøur, nasedáme do auta a do vesničky se převážíme. I tady nás vítají krásné dřevěné domečky s travnatou střechou a ještě hezčí výhledy do zátoky a na okolní ostrovy.
Kromě vodopádu Múlafossur se na ostrově Vagar nachází i další „must see“ Faerských ostrovů, největší jezero, Letisvatn, které z určitého úhlu vypadá, jako by se jeho hladina nacházela přímo nad mořskou hladinou.
Máme čas a abychom se vyhnuli platební bráně, kde se vybírá poměrně tučné vstupné, rozhodli jsme se k výrazně delší ale neméně zajímavé trase ze severozápadní strany jezera. Auto parkujeme nedaleko letiště, a pak nás čeká přibližně šesti kilometrová trasa okolo jezera. Ovčí stezka se nám pod nohama co chvíli ztrácí, a tak se z původně plánované jednoduché procházky po rovince stává celkem náročná cesta.
Po necelých dvou hodinách přicházíme k místu, kde jezero ústí do dalšího z nádherných vodopádů, Bosdalafossur. Protože se nacházíme na straně mezi jezerem a vodopádem, je potřeba menší úsek potoka přebrodit.
Bosdalafossur je nádherným vodopádem s ještě krásnějším pozadím v podobě nekonečných vysokých mořských útesů. Nejkrásnější pohled je na něj z jihovýchodní strany. Chvíli odpočíváme a pozorujeme scenérie zalité sluncem, a pak už zase šplháme po kamenech vzhůru k vyhlídce Traelanípa (více než 140 metrů vysoké skalní útesy), odkud je nejkrásnější pohled na jezero Letisvatn s mořskou hladinou pod jeho úrovní.
Zpátky k silnici se vracíme po východní straně jezera. Vede tudy hezká cestička a abychom zbytečně u silnice nečekali, Michal se po cestě vydává jako první s cílem dostopovat pro auto a zase pro nás přijet.
Svítí sluníčko a my máme tak trochu výčitky svědomí, že jsme za návštěvu zdejší přírodní unikátnosti nezaplatili. Jenže dávat 500- 800 Kč za procházku k vodopádu a jezeru nám přijde hodně přestřelené.
U silnice přelézáme plot, na kterém je vyobrazen zákaz vstupu, ale to už přijíždí Michal, a tak rychle nasedáme a pokračujeme dál. V Sandaváguru zastavujeme u krásného kostela, jehož červená střecha ostře kontrastuje s modrou oblohou, a pak se vracíme zpět na vyhlídku Trollkonufingur, která má v odpoledním slunci úplně jinou atmosféru.
Pak už nezbývá než projet podmořským tunelem zpět na náš ostrov, Streymoy a nechat odpočinout unaveným nohám :).