Den první: Nádherné výhledy, louky, bukové lesy a poutní studánka
Náš první letošní výlet nás zavedl do Bílých Karpat. Byl začátek května a předpověď počasí hlásala jasno. Před sebou jsme měli 6 dní putování, 150 kilometrů a necelých 4.000 výškových metrů. Jak jsme si s holkama užily dřinu přes místní kopce? A zvládly jsme připravené kilometry?
Na vlakovém nádraží v Horní Lidči parkujeme v 9:37. Přesně deset minut po příjezdu vlaku, ze kterého vystupuje zbytek našeho dívčího týmu. Je jasno. Maty dostává postroj, na který mu Michal připevňuje brašny s jeho výbavou. Před sebou má Berinku, fenečkou, kterou miluje od první chvíle jejich podzimního setkání, a tak nevydrží chvíli v klidu.
Zdravíme se s holkami. Dlouho jsme se neviděly. Rozdávám stany a další části chybějící výbavy. Loučíme se s Michalem a vyrážíme na první část naší dálkové trasy. Můj batoh mě tíží víc, než by mi bylo příjemné. Za Horní Lidčí nás čeká první z mnoha stoupání. Jdeme po žluté a brzy se před námi objevují nádherné výhledy. Tradiční osídlení se záhumenicemi navazují na kopcovité louky, které se postupně noří do bukových lesů. Celou tu krásu střídají daleké Tatry vystupující z horizontu.
Nespěcháme. Na zádech si neseme celý náš domov, a tak je v podstatě jedno, kam dnes dojdeme. Na loukách před Pulčínem potkáváme stádo krav, které nás okolo plotu chvíli doprovází :). První delší pauzu děláme až u Coopu ve Francově Lhotě. I přesto, že máme plné batohy jídla, dopřáváme si zmrzlinku a nealkoholické pivo.
Po půlhodině lelkování opět nahazujeme batohy a začínáme stoupat. Na louce nad Střelnou objevujeme krásnou zvoničku. I tady se na chvíli zastavíme a dle návodu pro poutníky zazvoníme. Ve Střelné, v poslední civilizaci dnešního dne, nezastavujeme. Procházíme tichou dědinkou a opět stoupáme vzhůru. Tentokrát až na vrchol Končitá (817 m).
Jsme vyřízené, a tak vítáme širší a rovnější cestu, která vede až na křižovatku s cyklostezkou a další studánkou U sv. Václava. Je odpoledne. Zpocená záda ve stínu stromů studí. Oblékáme další vrstvy a odpočíváme. To nejhorší nás ještě čeká – výšlap na Kaňůr (791 m). Během prudkého stoupání po hraniční „čáře“ lituji všech zbytečností, které s sebou táhnu.
Na Kaňůru jsme za své úsilí odměněny neskutečným výhledem! Chvíli přemýšlíme, zda to nezabalit přímo tady. Ten západ slunce by byl určitě nezapomenutelný. Nedostatek vody a vidina camelbackové sprchy nás ale brzy vrací do reality. Je čas jít dál.
Po dalších kilometrech, kdy se nám tají dech z místní scenérie přicházíme k Brezové kaplnce. Jsme na Slovensku. V lesním hájku, kde se setkávají Češi a Slováci na každoročních letních poutích, nabíráme vodu a u nedalekého ohniště stavíme stany. Nikde nikdo. Za celý den jsme s holkami nepotkaly živou duši.
Vaříme vodu na čaj, večeři a rozděláváme oheň. Přeci jen, je květen a noci bývají ještě chladné. Po západu slunce, protažení, camelbackové sprše, s plným bříškem a hrnkem teplého čaje zasedáme k ohni. Je čas na čtení prvních kapitolek z knihy Žítkovské bohyně. Od ohně odpadá členka za členkou a brzy jsem sama. Ostatní poslouchají z tepla svých spacáků, až nakonec usínám i já.
Dnes máme v nohách prvních 26,7 km, 965 m vzhůru a 729 m klesání. (Pozn. Dle Lucčiných hodinek máme již více než 30 km a více než 1000 m vzhůru…)
Den druhý: Cesta do Sidonie, na hranicích a u pramene Olšavy
Voda z místní studánky bude nejspíš vyhlášená. Jako první si jedou načepovat místní pracanti. Po nich přijíždí i chalupáři z obce na slovenské straně, kteří nám vypráví o každoročních poutích a hlavně o medvědech. „To je dobře, že jste si udělaly oheň. To medvědy spolehlivě zastraší,“ ukončují naší debatu a já přemýšlím, jestli jsme se opravdu ocitly v takové divočině, že bychom mohly zažít i setkání s medvědy.
Odpověď dostávám záhy. Při příchodu do nedaleké obce Sidonie potkáváme čerstvé medvědí stopy a Maty s Berinkou se mohou učmuchat. Od teď budeme zapalovat oheň i kdyby bylo v noci plus dvacet.
V Sidonii potkáváme otevřený obchod a to i přesto, že je státní svátek. Vyhazujeme také odpadky a pokračujeme po silnici dál až do Vlárského průsmyku, kde nás čeká střet s realitou- zavřený hraniční přechod.
Místní policajti jsou ale hodní. Po krátkém vysvětlení nás pouští na slovenskou stranu hor a my tak opět můžeme začít stoupat vzhůru. V jarním parném dni je lesní cesta příjemná. Místní buky mají šťavnatě zelené listy. V půlce kopce zastavujeme a dáváme se do čtení další (nejedné) kapitolky.
Po hodinové pauze, vyvětraných nohách a velké dávce občerstvení se nám nikam nechce. Připadám si jako podvratný živel – navrhuji cestu zkrátit, užít si místní přírodu a tolik nemakat. Holky jsou ale naspeedované a tak obouvají boty, nahazují batohy a makají dál vzhůru. Mezi vrcholem Hrachové (681 m), Javorníkem (783 m) a Čerešienkami (758 m) vede cesta bukovým lesem. Sluneční paprsky si razí cestu skrz jarně olistěné buky. Šedá kůra místních stromů krásně ladí se svěží zelenou. Je tu krásně.
Po nově vybudované asfaltové cestě přicházíme až na rozcestí Na Koncích, nedaleko kterého je studánka s netekoucí vodou. Místo se nám nelíbí a představa filtrování stojaté vody také ne. Nahazujeme tedy batohy a pokračujeme dál až k prameni Olšavy, kde je vydatný pramen i improvizované tábořiště.
Ohříváme vodu, děláme čaj, vaříme těstoviny, stavíme stany a holky rozdělávají oheň. Naši tahači toho mají dost. Sundávám z apatického Matyho postroj a doplňuji vodu v misce. Leží. Na kožíšku se mu producíruje pět klíšťat. Do malé misky sypu granule a přidávám konzervu sardinek. Sedá si a na povel začne hltat.
Po večeři (těstoviny se sojovým masem, červenou omáčkou a parmezánem) přicházíme k ohni a jdeme na další kapitolky. V ohni to příjemně praská a po dalších 26 kilometrech, 801 metrech stoupání a 874 metrech klesání brzy zalézáme do stanů a spacáčků. Holky spí nedaleko ohně, a tak mohu pokračovat ve čtení.
Den třetí: Žítková, Hrozenkov, Lopeník a o členku méně :(
Vstáváme do dalšího jasného dne. Bolí to. Nohy, záda, zadek… Snídáme, balíme stany a brzy opouštíme pramen Olšavy. Do Žítkové to máme pár kilometrů. Na loukách potkáváme dnešní první výletníky. Navzájem se fotíme, a pak už nás čeká kopec nad Žítkovou a výhledy do nádherné lidmi po staletí kultivované krajiny.
Ze Žítkové klesáme dolů. Terka má nohy jeden velký puchýř a tak trpí. Nic naplat, že si vyměnila pevné tenisky za sandále. S batohem na zádech cítí každý krok. Do Starého Hrozenkova přicházíme chvilku po jedenácté dopolední. Pozdě. Zdejší Jednota má už hodinu zavřeno. Zachraňuje nás pán v místní restauraci, který nám doplňuje vodu a prodává pár pochutin.
Terka ukazuje zarudlé malíčky a my začínáme pochybovat, jestli s námi zvládne dojít až do konce. Hledám vlakové a autobusové spojení a zjišťuji, že za dvacet minut by mohla jet autobusem a vlakem s jedním přestupem až domů. Není čas na velké přemýšlení. Terka vyprázdní svou zásobu potravin a s obejmutím se loučíme. Okolo poledního nahazujeme batohy i my a pokračujeme dál směrem na Vápenici, kde nás čeká další stoupání.
V půlce kopce nás zachraňuje kaplička a další krásné výhledy. Venku je strašné vedro. Nespěcháme. Sedáme si do trávy a pokračujeme v předčítání Žítkovských bohyní. Po další půlhodince odpočívání pokračujeme o kousek dál, k turistické chatě Pod Vyškovcem, kde mají otevřené okénko a širokou nabídku nápojů, zmrzliny i jídel. Společně s ostatními turisty vychutnáváme místní výhledy. I tady sedáme do trávy a předčítáme další část z knihy.
Slunce se pomalu klaní k obzoru. Navrhuji, že bychom tu mohly případně přespat, ale (hlavně) Julinka se nechce vzdát naplánované trasy, a tak opět nahazujeme batohy a stoupáme vzhůru. Neříkám nic. I když vím, že naším dnešním tempem bude dosažení cíle opravdu náročným úkolem.
Z chaty Pod Vyškovcem vede naše trasa po silnici až k Mikulčinu vrchu (799 m), ze kterého klesáme dolů do Lopenického sedla, a pak se doslova škrábeme vzhůru. Před vrcholem Kobylec (845 m) se terén začíná „uklidňovat“. Z Malého Lopeníku už jdeme téměř po vrstevnici.
Na Velkém Lopeníku je rozhledna, několik ohnišť, lavice i suché toalety. Je „zlatá hodinka“ – hodina před západem slunce a krajina se halí do nádherných zlatých odstínů. Z rozhledny je výhled nejkrásnější. Bílé Karpaty máme jako na dlani. Před námi se tyčí i Velká Javořina (970 m) – nejvyšší vrchol našeho treku a zítřejší destinace.
Máme možnost zůstat na Velkém Lopeníku a „ubytovat“ se u jednoho z místních ohnišť, nebo pokračovat dál dolů až k říčce Hrubár. Po společné domluvě nakonec nahazujeme batohy a klesáme z vrcholu hory do údolí. Místní zelená značka vede okolo hranic se Slovenskem a následně ostře klesá do údolí. Co krok, to bolest. Abychom si ostré klesání trochu ulehčily, volíme delší- méně prudkou cestu po asfaltce.
K Hrubáru přicházíme s posledním denním světlem. Stavíme stany přímo u kempingových laviček a stolů a sbíráme dřevo na podpal. Rozděláváme oheň, koupeme ve v místním potoce, a pak nás čeká další kapitolka. Máme toho dost. Dnešních dalších 26,8 kilometrů, 688 metrů vzhůru a 852 metrů klesání mě přesvědčilo, že je potřeba upravit plán, jinak přijde na řadu nějaké zranění.
Comments