Odpočinkový den, aneb výšlap na Velkou Javořinu (970 m)
Jako každý den, i dnes vstáváme v 7:00. Snídáme, balíme mokré stany (v noci začalo nečekaně pršet), nahazujeme batohy a vyrážíme vzhůru k Janáčkově kyselce. Zdejší vydatný pramen je oblíbený. Jen za necelé dvě hodiny, co jsme snídaly a balily kolem nás prošly hned dvě party lidí s taškou a pet lahvemi.
Místní zrzavý – minerální pramen má grády. Nám chutná, ale pejsci ho nepijí. Na rozcestí Nová hora necháváme lesní cestu i kopec za zády. Před námi je louka s vyhlídkou na vrchol Velkou Javořinu a vesničku Květnou, kam za půlhodiny scházíme i my.
Je neděle dopoledne. Místní obchod Coop, na který jsme sázely, je zavřený. Naštěstí zde kromě spousty cikánů bydlí i podnikaví Vietnamci, a tak brzy dostáváme tip na otevřenou večerku, kde celé šťastné nakupujeme všechny možné blbosti.
I dnes je venku vedro a dusno. Sedáme si do stínu činžáku a čteme další kapitolku. Po hodinové pauze pokračujeme dál. Dle doporučení místních vybíráme výrazně delší, o to méně strmou cestu přes louky a lesy vzhůru na Javořinu.
V půlce stoupání děláme menší pauzičku. Začíná se zvedat vítr. Obloha se zatahuje. Ze západu mají přijít bouřky. „Předpověď se asi naplňuje,“ říkám si pozorujíc hrozivou oblohu. U Bětina Javoru zastavujeme na další pauzu a další kapitolku. Oblékáme vrstvu za vrstvou. Fouká tak, že jsme rády za úkryt v hustém bukovém lese.
Poslední stoupání a jsme na Javořině. Jako bychom se ocitly uprostřed Václaváku. Všude samí lidé. Ze slovenské strany vede na vrchol silnice, a tak se není čemu divit. Kočárky, lidi ve svátečním oděvu, do toho vichr zvedající okolní prach a my, čtyři holky s batohem. Na Javořině se mi příliš nelíbí, a tak přestože jsou odtud daleké výhledy, brzy pokračujeme z hřebene dolů zpátky mezi bukové lesy.
Dnešek se nese v poklidném tempu. Místo původně plánovaných 28 kilometrů jsme dnešní etapu upravily na kratších 16. Scházíme z hřebene po modré a brzy přicházíme ke studánce. Sundáváme batohy a přímo u cesty vaříme červenou čočku na kari – Lucčin recept, po kterém se (až na Julinku) všechny oblizujeme.
Během vaření kolem nás prochází několik skupinek turistů. Není tu moc prostoru a tak si připadáme trochu nepatřičně. Hned po jídle tak myjeme nádobí a nahazujeme batohy. O kilometr dál potkáváme ideální místo na táboření – rovné vybočení nepoužívané lesní cesty. Dlouho se nerozhodujeme. Čistíme místo od větví a klacků a brzy už stavíme stany a vytváříme nové ohniště ohraničené kameny.
Ležíme u ohně, který se nachází mezi jednotlivými stany. Masírujeme nožky a čteme kapitolku za kapitolkou. Slunce mezitím pomalu zapadá. V deset večer už všichni podřimují, a tak je čas jít spát. Přestože jsme dnes ušly necelých 16 km, nebyl to úplně nejlehčí den. Musely jsme totiž vystoupat 773 a sklesat 422 výškových metrů.
Hodně vody x málo vody
Vstáváme opět v sedm ráno. Jen tak tak. Přijíždí velké auto na dřevo a milí nakladači nám vysvětlují, že přesně tam, kde máme stany, se potřebují vytočit s autem. Rychle odkolíkováváme a odhazujeme všechny věci na stranu mimo stan, který pak odhazujeme do míst, kde snad nebude nikomu tolik vadit.
Po rychlé akci přichází konečně snídaně, čajík a klidné dobalování věcí. Když kluci za necelé dvě hodiny přejíždí znovu, máme už skoro zabaleno :). Po široké lesní asfaltce scházíme až do vesničky Vápenky. Přicházíme na asfaltku mezi krásně malované domečky a brzy opět stoupáme vzhůru přes louky do Nové Lhoty.
V Nové Lhotě je obrovský Coop. (Pozn. On ten obchod asi nebyl tak velký, ale po pěti dnech bez pořádného shoppingu byly naše představy o možnostech nákupu značně posunuté.) Využíváme nízko střiženou travičky s novou výsadbou oskeruší, která se nachází přímo před obchodem a sedáme (společně s Birelem, vdolkem, chipsy, čokoládou, zmrzlinou, jogurtem…však říkám – pět dní bez pořádného nákupu).
Čteme pár dalších kapitolek a odpočíváme. Kdyby se nám nechtělo čůrat, asi bychom tam v poklidu seděly ještě dnes. Jenže i naše močové měchýře mají určitý objem, který není radno pokoušet, a tak chtě nechtě, musíme vyrazit dál, přibližně dvě stě metrů do krásně opravených veřejných záchodků. V Nové Lhotě jsme zůstaly tak dlouho, že jsme si téměř nevšimly měnícího se počasí. Modrá obloha zešedla a s každým dalším krokem na vrchol Hradiska sílí vítr. Na horizontu jsou vidět černé vodními parami nasycené mraky. Přidáváme do kroku. S prvními kapkami deště přicházíme na lesní cestu. „Právě v čas,“ říkáme si oblékajíc pláštěnky a nepromokavé bundy.
Pravý jarní déšť nás smáčí až na loukách nad Javorníkem. Procházíme okolo další vesnické památkové zóny až do Velké nad Veličkou, kde shazujeme batohy na lavičce u dětského hřiště a ano – čteme další kapitolku :). Slunce brzy střídají další mraky a přichází obrovská průtrž. Ještě štěstí, že sedíme hned vedle autobusového nádraží. Zdejší cihlová budka nám zachraňuje suché věci.
Z Velké nad Veličkou stoupáme opět vzhůru na Léšť a Bojiště. Venku je zase krásně. Obloha bez mráčku a výhledy, kvůli kterým musíme co chvíli zastavit a kochat se. U Kuželovského větrného mlýna děláme další pauzu. Zdejší mlýn je nádherně opravený. Jen škoda, že se netočí. Vítr by na to byl.
Přicházíme na hranici, ke Třem kamenům a zoufale hledáme slibované potůčky a studánky. Po vodě ani památky. Vítr nadále sílí a na horizontu se objevují další černá oblaka. Je čas na akci. Nahazujeme tedy batoh a vyrážíme po hranicí vzhůru směrem na vrchol Kobyla, před kterou odbočujeme ke studánce U Hrabu, ideálnímu místu k bivakování.
Všude okolo nás jsou bíle rozkvetlé medvědí česneky. Stavíme stan, a protože začíná kapkat poprvé během našeho přechodu nerozděláváme oheň. Stany máme těsně vedle sebe. Chystáme večeři- quinoa s bulgurem, tuňákem a konzervovanou zeleninkou. Na řadu přichází tradiční večerní čtení, které končím až ve chvíli, kdy mi už nikdo neodpovídá na otázku, zda mám dát ještě pokračovat dál. Dnes máme v nohách více než 23 kilometrů. Také jsme nastoupaly 531 metrů vzhůru a 723 metrů sklesaly.
Relax, aneb když se víc čte, než chodí :)
V noci prý pršelo. Netuším. Mám dar. Dokážu usnout kdekoli a neprobudí mě ani pořádná průtrž mračen. Při pohledu na zmoklého Matyho je mi ale jasné, že dnes v noci muselo pršet opravdu hodně. Venku je strašná zima. Předpověď se nemýlila. Výrazně se ochladilo. Vařím čajík a zbylou vodu využíváme na zalití kaší, ideální snídaně.
Balíme stany a vyrážíme do chladného rána. Na vrcholu Kobyly (584 m) se před námi otevírají první výhledy na nádherné louky. Viditelnost je dnes tak dobrá, že je vidět až na Pálavu! Zdejší krajina je nádherná. Soliterní keře a stromy volně „poházené“ mezi loukami a výhledy do širokého okolí. I nyní musíme co chvíli zastavit a pokochat se.
Nikde nikdo. Jen my, louky, lesy a zajíčci provokatéři, kvůli kterým se Berinka s Matym můžou zbláznit. Po několika kilometrech přicházíme do Tasova, ze kterého vede chodník do sousední Hroznové Lhoty. Naše kroky vedou přímo k dalšímu Coopu. Fouká ledový vítr a občas nám zasvítí i sluníčko. Sedáme si k vyhřáté zdi a čteme další kapitolku. Pohodičkujeme a rozmýšlíme, kam dál. Do Veselí n. Moravou to máme ještě okolo osmi kilometrů. Pavla má nohy jeden velký puchýř, a když se k tomu dovídáme, že jeden z našich kamarádů akorát přijel do Veselí a může nás někam odvézt, dlouho neváháme.
Lukáš nás nabírá přímo u Coopu a veze do Veselí za Marcelkou- paní, která s námi na podzim prošla camino. Hodinu si povídáme. Na záchodě zjišťujeme, jak vlastně vypadáme a celkově se dáváme do kupy :). Pak opět nasedáme do auta a vyrážíme směrem do Břeclavi, kde necháváme Lucku na nádraží a společně s ostatními jedeme do Ladné, kde otvíráme vínečko za vínečkem a užíváme už zase slunného a teplého odpoledne :).
Sice jsme tomu dnes moc nedaly (celkem necelých 10 km, 60 metrů vzhůru a 381 metrů klesání, ale i tak na sebe můžeme být hrdé, celkem jsme totiž ušly 129 kilometrů a překonaly převýšení 3.818 metrů!