• Klara Skuhrava

Sama na Filipínách 2.

Aktualizace: úno 8

Cesta do El Nido a smíšené pocity zmaru

Po litrovce Red Horse se vstává špatně. Je 6:20 a já si velmi rychle uvědomuji, že jsem zaspala. Můj autobus odjíždí už za 40 minut. V rychlosti s čelovkou na hlavě balím všechny své věci. „Snad jsem na nic nezapomněla,“ říkám si v poloběhu už na ulici. Je pět minut před sedmou a já s funěním přibíhám k naplněnému autobusu. Pomalovaný autobus odjíždí mým směrem. Pokud se totiž potřebujete dostat ze Sabangu, pak každý autobus pojede vaším směrem. V Sabangu totiž silnice končí.

Sedám si na volné sedadlo, a jak brzy zjišťuji, na sedadle přede mnou sedí postarší český pár. Dáváme se do řeči. Prý jezdí na Palawan každý rok už deset let. Jiné ostrovy je zas tak moc nezaujaly. Zjišťuji všechny možné informace, které by se mi mohly hodit a brzy se loučíme. Musím vystupovat. Za 100 pesos jsem se dostala pouze na křižovatku hlavních cest.


Dle řidiče má mým směrem „někdy“ jet autobus. Beru si batoh a přecházím na místo, kudy by tak mohl projet. Společně se mnou stojí na „zastávce“ i další cestující. Je to místní, a tak mám z pozice dobrý pocit.

Po chvíli k nám přichází cizí Filipínec. Prý má pro nás báječnou nabídku na odvoz do El Nida za tolik a tolik. Dívám se na svého místního spolucestovatele, který nesouhlasně kroutí hlavou, načež pan „naháněč“ slevuje. Nu což, do El Nida to mám ještě dalších 140 kilometrů, a tak chtě nechtě platím 400 pesos a nastupuji společně s místňákem do vanu (ten samozřejmě platí méně…).


Na Palawanu jsou poměrně dobré silnice, a tak jsme v El Nidu za chvíli. Nechávám se vysadit přímo u svého hostelu, který disponuje elektřinou i nechutně ledovou klimatizací a po krátkém odpočinku vyrážím na obhlídku města a jeho okolí.

El Nido je typické asijské turistické město. Hotely a hostely střídají budovy guesthousů, restaurací, obchodů se suvenýry a turistické agentury, které jedna jako druhá (pořád nechápu jak se dokáží všichni uživit ze stejného produktu) nabízí půldenní výlety po okolních ostrovech, plážích a zátokách.

Procházím skrz městečko a všude mě zvou na nejlepší koktejly, nebo nejlepší oběd. „Práce na prvním místě,“ říkám si a hledám kanceláře lodních společností, které operují trajekty mezi El Nidem a ostrovem Coron. Všude vidím nabídky na rychloloď, která vyjíždí už v šest ráno a v jedenáct je na Coronu. Ta cena je závratná.


Ptám se po lodi, která by na Coron přepravovala místní a lidi na mě zírají. „Nic takového neexistuje,“ tvrdí mi zarputile všichni dotazovaní Filipínci a já to vzdávám. Kupuji zpáteční lístek v přepočtu za necelé dva tisíce korun a vracím se zpátky do městečka.

Na městské pláži mě zastavuje prodejce perlových náušnic. Za nádherné kousky chce jen velmi skromnou odměnu. Přestávám chápat místní pojetí peněz. Současně by mě vlastně zajímalo, kolik si zdejší Filipínci dokážou vydělat, když si mohou dovolit koupit tak drahý lístek na nedaleký Coron.


Procházím se okolo pobřeží a na úzké uličky města koukám zdáli. Je tu krásně. Čím dál od turistického centra, tím je místní krajina autentičtější.


V nedaleké vesničce Masagana je klid. Malé dřevěné chajdy místních střídají větší a výrazně luxusnější turistické resorty. Nachází se zde i hřbitov a obchůdek pro místní. Kromě všech možných plastových pytlíčků s různým obsahem tu mají i vychlazené pivo a filipínský rum.

Pomalu se vracím zpět do svého hostelu. I dnes večer je chvíle na trochu té práce za počítačem, a tak usedám v teplém podvečeru na vyhřátou terasu a dávám se do práce.


Cesta na Coron a nezapomenutený výšlap na Mt. Tundalara

Vstávám ve 4:20. Můj trajekt na ostrov Coron vyjíždí už v 6:00, a proto musím být v terminálu brzy. Balím a procházím ztichlým městem. Většina turistů a místních ještě spí. Jediný ruch je v přístavu, kam postupně přijíždí všichni mí spolucestující. Loď je téměř plná.


Odkládám batoh na hromadu a jen s menší taškou přes rameno nastupuji do přistavené speed boat. Na lodi není žádná venkovní terasa. Všichni mají přidělené sedadlo a ven se nesmí. „Jaká škoda,“ říkám si. A nakonec objevuji malé dveře vedoucí na zadní palubu, kam během plavby chodí všichni zvracící cestovatelé.

Okénka vnitřní kajuty jsou špinavá. Ven se koukat nedá, a tak po chvíli přicházím na zadní terasu i já a užívám si nádherné pohledy na okolní mikroostrůvky a průzračně modré moře. (Zvracící lidi okolo ignoruji.) Po půl hodině nadšení přichází jeden z námořníků a všechny „rebely“ žene dovnitř.


Vracím se na místo a zbytek plavby strávím prací na počítači. Nic jiného (kromě čtení knih a sledování filipínské televize) se tu dělat stejně nedá. V Jedenáct přijíždíme na Coron. Okolo vstupní brány jsou davy místních naháněčů, kteří nám vnucují „nejlepší“ ubytování a „nejlepší“ tours na ostrově. Všechny zdvořile odmítám a pokračuji v cestě do města, kde si v tradiční vývařovně dopřávám masovou směs s rýží. Filipínská kuchyně mě zatím nijak zvlášť neoslovila. Skládá se z hodně masových omáček a rýže, nebo nudlí. Často je možné místo masové omáčky zvolit vegetariánskou zeleninovou směs. Většina jídla má ale pořád stejnou chuť.

Můj hostel se nachází jen několik kilometrů nad městem, a protože jsem celý den jen seděla a od chvíle, co jsem se dostala na Filipíny, moc pohybu nebylo, rozhodla jsem se jít pěšky. Cestou mě zastavují všemožní tuktukáři nabízející odvoz. S úsměvem na tváři zdvořile odmítám.


Přibližně dva kilometry před cílem zastavuje místní Filipínec na motorce. „Nechceš svézt?,“ ptá se a doplňuje, že má stejnou cestu. Souhlasím a nasedám na motorku. V hostelu Ecosio jsme za chviličku. Ubytovávám se v malé chatičce pro šest nocležníků a přemýšlím, kam na malém prostoru složit věci.


Zhruba ve dvě hodiny odpoledne balím menší batůžek a vyrážím na výlet. Mým cílem je vrchol Mt. Tundalara (620 m). Z hostelu se vracím zpět na hlavní asfaltku a odbočuji doleva. Po několika kilometrech přicházím na menší křižovatku. Dle mapy by tudy měla vést cesta vzhůru. Okolo mě se ale nachází mnoho menších dřevěných domů a mnoho vyšlapaných cest, a tak je zvolení té správné velmi náročné.

No co, říkám si po chvíli a rozhoduji se pro nejvíc vyšlapanou cestu. Za zatáčkou potkávám filipínské děti, které sbírají z místních stromů kešu ořechy. Chvíli jdeme ve třech, a pak mě opět ponechávají svému osudu. V bambusovém lese nad chajdami se začínám ztrácet. Vyšlapaných cestiček je tu nespočet. Prodírám se skrz houští a výrazně dupu. Nejsem si úplně jistá, jestli je Coron ostrov bez hadů…

Konečně přicházím do míst, kde jsou křoviny řidší a brzy se dostávám na jedinou vrcholovou pěšinu. Přede mnou se poprvé odkrývá pohled na okolní ostrovní krajinu. Je to nádhera! Po úvodních peripetiích si teď připadám jako v ráji! Nikde nikdo. Na horách jsem úplně sama.


Pokračuji dál po vrcholové cestičce mezi vysokými travinami a nemůžu se vynadívat. Kroutím hlavou doprava a doleva, podle toho jak se mi odkrývají nové pohledy do okolí.

Mt. Tundalara je nejvyšší hora ostrova, a tak je z ní opravdu neskutečný výhled. Na vrcholovém bodě potkávámá dva Filipínce, kteří se tu nejspíš starají o místní vysílač. Jinak není okolo ani duše. Z hřebenové stezky scházím ostře dolů. Vegetace se opět začíná zvyšovat a po chvíli přicházím do lesa.


Klima se mění. Konečně je příjemně. Výrazně širší lesní cesta mě vede až na prašnou silnici v údolí, kde potkávám první a poslední „značku“ celého výletu hlásající: „Mt. Dalara This way“. Z nedaleké trubky dobírám křišťálově čistou vodu a smývám prach a pot z obličeje.

Okolo řeky je nastavěno mnoho chajd. Ve vesnici nechybí hřiště a malý zamřížovaný obchůdek, kde si kupuji ledově vychlazené pivo. Procházím po prašné cestě a přemýšlím, kolik turistů se při návštěvě Coronu dostane i sem, do „špinavé“ oblasti mezi místní.


Z domů vybíhají zvědavé místní děti. Někdo jede na kole, někdo pobíhá jen tak na boso. Jejich tatínci mi nabízí své taxikářské služby, které zdvořile odmítám. Užívám si pocit, že všude dokážu dojít po svých.


V hostelu stíhám poslední teplou sprchu (teplá voda tu teče jen díky sluncem ohřívanému černému barelu), a pak už brzy usínám pod návalem zážitků z dnešního dne.




PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše