Na kole okolo ostrova Coron
Po včerejším nádherném výšlapu na Mt. Tundalara jsem natěšená na další poznávání ostrova. Dnes vyměním chůzi za rychlejší kolo. V hostelu domlouvám celodenní půjčovné, a pak už vyrážím směrem do města, kde si dávám snídani.
Z počátečního cyklistického nadšení se stává utrpení. Moje kolo není v ideální kondici. Na silnicích je vedro. Motá se mi hlava a chce se mi zvracet. Projíždím okolo terminálu trajektů a konečně se z turistického centra dostávám do míst, kde žijí místní.
Kolo nechávám uvázané u stromu. Procházím okolo nádherného pobřeží, kde je neskutečný bordel. Lidi zde pálí všechno. Na jednom z místních ohnišť je vyhozená i očouzená televize. Oproti poměrně čistému „západnímu“ turistickému centru je oblast okolo pobřeží neskutečně špinavá a zanedbaná. Lidi zde bydlí v hliněných domech, okolo kterých pobíhají ušmudlané děti. Pohled na moře je ale nádherný: vápencové ostrovy porostlé bujnou vegetací, průzračné moře, modrá obloha a tradiční filipínské lodě.
Na oblázkových plážích se suší čerstvě ulovené ryby a místní kluci se baví kohoutími zápasy. Kohouty tu mají u každého stavení. Starší kluci tu kohoutům přivazují k zadní noze malý ostrý nůž. Brzy to začíná. Sleduji načepýřené barevné ptáky a je mi trochu smutno. Stačí pár sekund a první krvavé kapky padají do prašného ringu. Pokud se zrovna nic neděje, kluci kohouty popohání k akci.
Procházím okolo tradičních filipínských lodí a brzy se dostávám k majáku. Cestou se ke mně přidávají místní děti, které mi dokonce nabízí sladké dužiny stromů kešu. Vypadá to, že jsem jejich dnešní největší atrakcí.
Zpátky ke kolu se vracím stejnou cestou. Jiná tady není. Odvazuji zámek a vracím se na prašnou silnici, po které mi to moc nejede. Další zastávkou jsou horké lázně. Plavky mám sice zabalené s sebou, ale na koupačku v horkých lázních není kvůli okolnímu horku ani pomyšlení.
Paní za kasou mě pouští do objektu bez placení. Chci se na ty místní spa alespoň podívat a brzy trochu zklamaně odcházím. Nasedám na kolo a přejíždím na nedalekou pláž Cabo Beach. I tady se za slunění na písku musí platit. Nejsem ten typ, a tak jen místní situaci vyfotím a brzy odjíždím pryč.
Na Coronu je stále větší a větší horko. Prašné cesty jsou v zoufalém stavu, stejně jako moje snaha ujet ještě nějaký ten kilometr navíc. Na křižovatce, kde přijíždím k silnici do hostelu, vzdávám a vracím se zpět.
Vrácení kola, studená sprcha a schoulení se do klubíčka v místní chajdě. Je mi tak zle, že nedokážu nic jiného, než pít vodu a jít spát.
Je odpoledne. Teploty venku klesají a po několika hodinách ozdravného spánku se můj stav výrazně zlepšuje. Přemýšlím, co s načatým pozdním odpolednem a od majitelů hostelu dostávám tip na výšlap na nedaleký kopec, ze kterého je prý úžasný výhled na okolní ostrovy, hory i centrum města. Dlouho neváhám. Slunce brzy zapadne.
Z hostelu se vracím zpět na hlavní panelovou silnici, ze které mám můj cíl na dohled. „Jen kdyby tu vedla nějaká cesta,“ říkám si a opět přemýšlím, jestli se na Coronu nachází nějací plazy. Procházím skrz vysoký travní porost a důkladně dupu. Zanedlouho se dostávám do vrcholové části, ze které se přede mnou odkrývají neskutečné pohledy. Slunce pomalu zapadá a jindy modrá vodní hladina je nyní úplně oranžovo-červená.
Procházím po hřebeni a nevím, na jakou stranu koukat dřív. Vlevo mě láká pohled na nekonečnou mořskou hladinu s mnoha zaoblenými ostrůvky. Vpravo zase celý hřeben s nejvyšší horou Mt. Tundalara a přede mnou malý vrcholek s obrovským křížem Mt. Tapyas.
Slunce zapadlo, a tak je potřeba se co nejdřív vrátit zpět. Dupu snad ještě víc, než cestou vzhůru a za svitu čelovky scházím zpět k asfaltce.
Venku je konečně dýchatelno a příjemně. Na zítřek jsem si zamluvila nejvíc turistickou Super Ultimate tour okolo Coronu, takže je potřeba brzy vstát a dostat se včas do města.