Okolo poloostrova Snaefellsnes
Den čtrnáctý: Po krásném dni přichází zamračená obloha. Balíme stany, veškerou kempingovou výbavu a všechny naše osobní věci. Dnes nás čeká poslední „celý den“ našeho islandského putování. Nasedáme do auta a pokračujeme z Olafsviku okružní silnicí dál na západ.
První krátkou zastávkou je muzeum Sjómannagardurinn, kde obdivujeme část obrovské velrybí kostry a další artefakty odkazující na rybářské řemeslo místních obyvatel, a pak už se vydáváme ke kráteru Raudholl, který patří do skupiny několika blízkých komínů vyhaslé sopky.
Okruh po červeno-černé škváře zvládáme celkem rychle. Na rozdíl od Raudhollu, kde jsme úplně sami, je vedlejší Saxholl atakován výrazně větším počtem turistů. Na jeho vrchol totiž vede pohodlné železné schodiště a u jeho paty Islanďané vybudovali velké parkoviště. Je tak daleko přístupnější.
Vulkanická činnost je na poloostrově Snaefellsnes pozorovatelná na každém kroku. Dokonce i na černé pláži Djupalon (naší další zastávce) je jasné, že místní horniny nevznikly sedimentací. Černé, červené i žluté a fialové skály zde tvoří zadní okraj kamínkové pláže.
Na malých oblázcích se zde nachází nespočet pomalu reznoucích dílů dávno ztroskotaného vraku a hned u vstupu na pláž si můžete zkusit svou sílu zvedáním obrovských valounů, kterými svou sílu poměřovali už dávní Vikingové.
I u samostatně stojící černé skály „Bird rock“ (pozn. Ptačí skála) je patrný její vulkanický původ a stejně tak je tomu i na pobřežní trase mezi Hellnarem a Arnarstapi, kde se nachází nádherné čedičové útvary a sloupy.
Zajíždíme do Hellnaru, kde děláme menší pauzu v místní kavárně (jediné široko daleko), a pak vyrážíme okolo pobřeží do Arnarstapi. Abych celý výlet zrychlila, nasedám do auta, a mezi tím, co ostatní odpočívají na sluncem zalité zahrádce kavárny, přejíždím autem do Arnarstapi a po svých se vracím zpět okolo pobřeží do Hellnaru.
Počasí se lepší každým okamžikem. Brzy jsou ranní mraky díky slunečním paprskům a modré obloze zapomenuty. Nespěcháme. Okolo pobřeží je krásně. Vlevo od nás je dokonce úžasně vidět i ledovec Snaefellsjökull, kterým se dle Julese Verna dá dostat do „středu země“.
V Arnarstapi nasedáme do vyhřátého auta a odjíždíme k poslední zastávce dnešního dne, kaňonu Raudfeldur. Raudfeldur z dálky vypadá jako obyčejná celistvá mnoho desítek metrů vysoká skála, ze které vytéká malý potůček. Až při bližším zkoumání člověk objeví úzkou štěrbinu, kterou se dá vstoupit mezi vysoké skály. Kdybychom měli nepromokavé boty a oblek, mohli bychom proti proudu říčky postupovat hluboko do nitra úzkého kaňonu, takto si přírodní úkaz užíváme jen na jeho téměř úplném začátku.
Z kaňonu Raudfeldur přejíždíme do městečka severně od Reykjavíku, Arkanes. Nakupujeme dobroty v místním krámu Kronan a pak přejíždíme do soukromé chatičky, kde nás vítá bláznivý a hyperaktivní pejsek, který zaměstnává Julinku s Jirkou na zbytek pozdního odpoledne.
Vodopád Glymur a cesta na letiště
Den patnáctý: Balíme všechny věci tak, abychom se odpoledne mohli v pohodě odbavit na letišti a nemuseli už nic nikam přehazovat. I dnes máme nad hlavou modrou oblohu. Letadlo odlétá až v pozdním odpoledni, a tak máme ještě celý den čas na poslední výlet. Tím je výšlap k druhému nejvyššímu islandskému vodopádu Glymur.
Balíme menší baťůžky na tří až čtyř hodinovou túru a pomalu začínáme stoupat vzhůru. Procházíme skrz jeskyni, a pak nás čeká první přechod řeky, která je po nedávných deštích značně rozvodněna. Ještě štěstí, že je zde instalované lano a pevná široká kláda. Pohorky si ani nemusíme zouvat. Horší je to s teniskami, které nemají žádnou vodě-odpudivou membránu.
Po nepříjemném přechodu řeky začíná pořádné stoupání. Okolo cesty jsou instalovány železné tyče a lana, která pomáhají držet stabilitu. Náročná trasa je zapomenuta s prvním výhledem na ladné vodní provazce padající do hluboké úzké propasti pod námi. Čím výš jdeme, tím je pohled na vodopád krásnější. U koruny vodopádu nás čeká další nepříjemnost, brodění ledové řeky na druhý břeh. Sundáváme pohorky a vyhrnujeme kalhoty. Ledová voda nepříjemně štípe. „Čím dřív budeme na druhém břehu, tím lépe,“ říká si asi každý z nás. A pak konečně usedáme na pevném podkladu a nohy jeden led. Sušíme mokré nohy a nabíráme teplo ze slunečních paprsků.
U vodopádu jsme téměř sami. Pokud tedy nepočítám pár zmatených turistek a zvědavé islandské ovce. Zpět k autu scházíme po druhém břehu. Cesta tady není tak ostrá, ale štěrk pod nohama nepříjemně podkluzuje. Nedaleko parkoviště objevujeme krásný fotogenický balvan, a tak je potřeba udělat poslední foto našeho výletu.
K autu přicházíme chvíli po poledni. Vaříme polévku, a pak už nás čeká přejezd do Reykjavíku, kde dokupujeme pivečka a odkud pak už odjíždíme na letiště. Loučíme se chvíli po třetí odpolední. Tak zase příště :).