Kostel Grafarkirkja, biskupství v Holaru, kostel Grafarkirkja a nečekané setkání
Den dvanáctý: Stany balíme právě v čas. Začíná poprchávat. Po včerejším slunečném dni ani památky. Obloha je zahalena šedivým mrakem. Projíždíme okolo severního výběžku v místě, kam dle legendy připlul na Islandu první Viking a pak se dostáváme do oblasti s temnými tunely. Přibližně dvacet kilometrů před Holarem přijíždíme k malé dřevěné kapličce se zelenou střechou, Grafarkirkja.
Úzká cestička přes mokrou louku nás vede až k dřevěné sakrální stavbě. Bohužel je zamčeno. Nádhernou reliéfní tvorbu tak obdivujeme pouze skrz malá skleněná okénka.
Daleko impozantnější je „katedrála“ v Holaru, která společně s okolními budovami svého času sloužila jako jediné islandské biskupství. Holar se nachází na konci údolí „uprostřed ničeho“. Je tvořen shlukem několika budov. Mezi ty nejvýznamnější patří stále funkční univerzita(!), katedrála (v našem pojetí se jedná spíše o kostel se samostatně stojící kostelní věží), dřevěná pracovna biskupa, pivovar (chápej malý pivní sklípek, který funguje klubovou formou) a několik zajímavých dřevěných domečků s drnovou střechou a drnovými zdmi z 19. století.
V Holaru se mimo jiné nachází i skvělá restaurace, kde podávají pokrmy uvařené z místních surovin, a tak je čas na malou ochutnávku islandské kuchyně. S plnými bříšky nasedáme do auta a vyrážíme k poslední dnešní kulturní památce, ke kostelu Pingeyrarkirkja.
Kostel Pingeyrarkirkja byl svého času jedním z nejdůležitějších kulturních a náboženských míst severního Islandu. Nachází se na menším vyvýšení, a tak je vidět už zdaleka. Jeho konstrukce je tvořena černými kamennými kvádry. Kvůli corona pandemii je bohužel trvale uzavřen, a tak jeho interiéry můžeme opět obdivovat pouze skrz zarosené skleněné vitráže.
Od kostela se vracíme zpět na hlavní okružní silnici č. 1. Cestou ještě vystupujeme u většího stáda pověstných islandských koní, které obdivuje celý svět a my s ním, a pak už nasedáme a přejíždíme směrem na západ a dále na jih k vyhaslým sopkám Grábrók.
Tady se tak trochu náhodou potkáváme s Julinčinými kamarády a společně pak jdeme do nedaleké restaurace, kde sezóně pracuje i další kamarádka.
Ani dnes se nám nepodařilo dorazit na ubytování dostatečně brzy. A to i přesto, že jsme až do setkání s krajany drželi poměrně dobrý čas. Do menší chatky severně od Grábróku přijíždíme opět s posledním denním světlem. Pereme, sušíme, vaříme… po několika dnech ve stanu se dáváme opět do kupy.
Výšlap u Laugaru, poloostrov Snaefellsnes a nezapomenutelný výšlap na Kirkjufell
Den třináctý: Předpověď je víc než radostná: JASNO a minimální vítr! Snažíme se proto vstát brzy, abychom si dnešní den užili dosyta. Po snídani nasedáme do zabaleného auta a vyrážíme dál na sever, směrem k Západním fjordům. Z asfaltové silnice odbočujeme k zavřenému hotelu Laugar, u kterého se nachází i veřejně přístupný horký pramen Gudrúnarlaug.
Obouváme pohorky a vyrážíme na první z dnešních výšlapů. Nikde nikdo, jen my, pár ovcí, zelené louky, skalnaté ostrohy a spoustu borůvek, které se samozřejmě musí trochu sklidit :).
Po hodině přicházíme na náhorní planinu, ze které máme hezký výhled na okolní kopce i nedaleký poloostrov Snaefellsnes. Odpočíváme a okružní cestou se vracíme zpět k autu. Z koupačky v horkém prameni nic není. Malá kruhová „studna“ je naplněna Čechy, Slováky a jinými národnostmi, a tak po malé svačince nasedáme do auta a vyrážíme dál bez koupání.
Severní pobřeží poloostrova Snaefellsnes je tvořeno mělkou zátokou. Nejkrásnější pohled na třpytící se hladinu mezi ostrůvky je z vyhlídky zhruba v polovině cesty. Vystupujeme a v dáli před námi pozorujeme korodující vrak, který nás zaujme natolik, že opět nasedáme do auta a přejíždíme blíž.
Po pár set metrech necháváme auto na malinkém parkovišti (spíše točně na konci šílené cesty). Dál už musíme pěšky. Úzká cestička vede skrz podmáčenou louku. Co chvíli se po kotníky boříme do bláta. Jediným odvážným je Jirka, který se brodí skrz přílivové bahno až k lodi. My ostatní odpočíváme na posledních kamenech u pobřeží.
Se zabahněnými botami nasedáme do auta a pokračujeme dál, tentokrát k malému kopečku, který je dle islandské mytologie „svatou horou“, Helgafell. Pečlivě čteme návod, jak si správně přát (pozn. protože místní hora prý vyplní svým návštěvníkům tři přání), a pak už v tichosti stoupáme vzhůru. U vrcholové kvóty se rozhlížíme kolem dokola, chvíli zapřemýšlíme nad našimi přáními, a pak už stále v tichosti klesáme dolů.
U Helgafellu se nachází jeden z tradičních islandských kostelíků, a protože má svatostánek zrovna otevřeno, jdeme se podívat dovnitř. Vítá nás dřevěný skromný interiér s několika vyobrazeními Ježíše Krista a malovanou kazatelnou. Čistota a skromnost ostře kontrastuje s evropskými zlatými barokními kostely, které známe z domova.
Z Helgafellu přejíždíme k jedné z ikonických hor Islandu. Kirkjufell (463 m), nebo-li „kostelní hora“ se nachází západně od městečka Grundarfjördur. Má tvar špičatého trojúhelníku a je jednou z nejčastěji fotografujících objektů Islandu.
Obouváme pohorky a balíme dostatek vody. U paty nás vítá cedule: „Pouze pro vybavené, jisté a zkušené lezce s náležitou výbavou.“ Helmy a sedáky s sebou nemáme, a tak navrhuji pomalý postup vzhůru s tím, že vylezeme kam vylezeme, a když už to dál nepůjde, tak se vrátíme.
Stoupáme po žebru hory vzhůru a po prvních výškových metrech přicházíme do pasáže, kde je potřeba zapojit ruce i nohy. Přelézáme přes kameny a cesta se nyní kroutí ve tvaru zig-zag. Ve dvou třetinách nás čeká pasáž s na pevno připevněným lanem. Pavla se rozhoduje, že dál už nechce, a proto je potřeba udělat poradu s ostatními. Po domluvě, že půjde pomalu dolů a když se jí nějaký úsek nebude zdát, tak počká, pokračuji s ostatními vzhůru.
Cestička vede okolo hrany hory. „Nic pro lidi trpící závratí,“ myslím si. Z cesty máme už nyní neskutečné výhledy do širokého okolí. Odpolední sluníčko halí krajinu do teplých barev. Je tu tak krásně, jako bychom se ocitli v ráji!
Postupujeme bezpečně a pomalu vzhůru, až k dalšímu jistícímu lanu, které se nachází přímo pod vrcholem. A jsme tu! Hluboko pod námi se leskne mořská hladina a v ní vidíme obrovské tvory, velryby! Nádhera. Za námi se špičatí vrcholky poloostrova Snaefellsnes. Nikde nikdo, jen my, jemný větříček, poletující ptáčci, modrá obloha, slunce a nekonečný klid.
Fotíme okolní krajinu, hory, zátoku i sebe navzájem, a pak už je čas jít pomalu zpět. Ani cestou dolů nespěcháme. Zbytečný risk není na místě. Po delší chvíli jsme už zase v hluku a ruchu mezi lidmi. Jako by ten klid a mír zůstával jen okolo míst s minimální lidskou stopou. Nasedám do auta přejíždím na druhou stranu silnice k parkovišti u vodopádu Kirkjufellsfoss, který nemůže chybět na žádné fotografii s horou Kirkjufell a jdeme se podívat na onen ikonický pohledový snímek.
Ano, vodopád v popředí a ostrá hora v dáli je opravdu krásné fotografické téma. V odpoledním slunci nasedáme do auta a přejíždíme do kempu v Olafsviku. Stavíme stany a je na čase jít spát.