Vlakem do ráje (Říká se, že vlak z Kandy do Elly patří mezi nejkrásnější trasy.)
Abychom se stihly zabalit, přesunout na nádraží a koupit lístky na vlak, musíme vstát opravdu brzy. Po probdělé noci, kdy jsme několik hodin poslouchaly škrábající myšky ve střeše, nám zvuk budíku působí další muka. Co naplat, musíme vstávat. S rozbřeskem se loučíme s hostelem a scházíme dolů do centra.
U pokladny kupujeme lístek do druhé třídy. Na třetí třídu mámu nenalákám. Přitom je úplně stejná, jako ta druhá, ale výrazně levnější (To ale zjišťuji až po několika dalších týdnech pobytu na Srí Lance.). Na peróně čekají davy turistů smíšených s místními.
Na stanici přijíždí přeplněný vlak s půlhodinovým zpožděním. Většina lidí vystupuje a nastává chaos. Nejsem zrovna typ deroucí se do předních řad. Zcela jinak je na tom ale moje maminka, která si klestí cestu vpřed. Po pěti minutách se v jejím závoji ocitám ve vlaku i já. Okolo nás je tolik lidí, že se máme sotva kde chytit. Jedeme.
Nudnou krajinu brzy střídají kopečky pokryté čajovníkem. Zírám z okna ven a nemůžu se vynadívat. Pokud se někdy ocitnete na Srí Lance- místní vlak si prostě nesmíte nechat ujít! Čajové plantáže, horské mlhy, náhlý chlad, výhledy do kopců i jízda s nohama vystrčenýma z neustále otevřených dveří ven- to je nezapomenutelný zážitek v podobě jízdy srílanskou železnicí.
Hodně turistů vystupuje po několika hodinách kodrcavé jízdy ve stanici Nuwara Eliya. My jedeme až do Haputale, zapomenutého městečka uprostřed hor nacházející se ve výšce 1400 metrů nad mořem. Mé nadšení a vnitřní energie stoupá s každým novým výhledem. Zdejší hory jsou krásné.
Do Haputale, tichého městečka, kde vedle sebe žije v poklidu několik náboženských etnik, přijíždíme odpoledne. Ubytováváme se v soukromém pokojíku nedaleko železnice a brzy se jdeme podívat po okolí. Na své mobilní aplikaci nacházím cestu skrz les a mezi čajové plantáže. Jdeme samy, nikde nikdo.
Za nedlouho přicházíme k čajovým plantážím, kde potkáváme hlouček místních kluků, kteří vůbec nechápou, kde jsme se tu vzaly. Dáváme se do řeči. K mému překvapení se do řeči dává tedy hlavně moje maminka, která se snaží rukama nohama něco vysvětlit. Místní nás zvou na slavnosti, které se v Haputale konají právě dnes a přemlouvají mojí mámu, aby pustila hlavně mě. Vyměňujeme si srílanská telefonní čísla (kontaktů na místní není nikdy dost) a odcházíme skrz čajové plantáže zpátky do městečka. Na slavnosti nemáme dost energie. Po probdělé předchozí noci a nekonečné cestě vlakem jsme rády za postel a v místních podmínkách i teplou sprchu. Ano, v Haputale je výrazně chladnější počasí než na jaké jsme zvyklé z Kandy a nižších nadmořských výšek.