8. - 27. 2. 2019 Indonésie
Indonésie, ostrovní stát v jihovýchodní Asii rozprostírající se na více než šesti tisících ostrovech. Asi nejznámějším a nejturističtějším je maličký Bali. Dávat rovnítko mezi Indonésii a Bali je ale nesmysl. Ne, turistické Bali není to jediné, co tato krásná a rozmanitá země plná kontrastů a přírodních divů může nabídnout.
My jsme se vypravili mimo turisty západního světa konkrétně na severní Sumatru a nedaleké souostroví Pulau Banyak. Na vlastní kůži jsme si tak vyzkoušeli „trochu jinou“ Indonésii.
Jak jsme se měli v místech, kde sotva kdy místní potkají turistu? Co všechno jsme stihli objevit? A nenastala v naší malé sedmičlenné skupince ponorková nemoc? Následující cestopis snad odhalí trochu víc než jen překrásné fotografie panenské tropické přírody.
Na letišti
Je pátek, 8. 2. a naše auto se pomalu přibližuje k letišti v Medanu. V Indonésii jsem už týden. Zařizování výletu a handrkování se s místními tady neprobíhá úplně přesně dle evropských kritérií, a tak je potřeba na vše osobně dohlédnout. V autě sedí i Intan, má indonéská kamarádka, která nám v nadcházejících třech týdnech poodhalí mnohá “tajemství“ z muslimské i indonéské kultury.
Ve tři čtvrtě na devět dostávám první zprávu. Je od Martina, který jako jediný z celé skupiny přilétá na letiště o hodinu a půl před ostatními. Za čtvrt hodiny se už objímáme v příletové hale a rovnou jdeme řešit jeho zpáteční letenku, kterou si nakonec mění na o několik hodin dřívější let. V jedenáct do příletové haly konečně přichází i zbytek naší sedmičlenné výpravy. S nadšením se vítám hlavně s Terezkou a Klárkou, které téměř nestihly přestup v Kuala Lumpur. Jsem opravdu ráda, že je vidím. Kupujeme sim-karty s internetem a vybíráme peníze. Ve dvanáct už odcházíme ke dvěma autům, které na nás společně se řidiči čekají na letištním parkovišti.
Naší první zastávkou se restaurace, po které přichází na řadu směnárna. Přestože máme dva kartony piv, zastavujeme se ještě v obchodě pro jeden další. Přeci jen tři týdny a sedm žíznivých krků… (Pozn. Severní Sumatra je muslimskou zemí, a tak je shánění alkoholu mimo Medan poměrně problematické.)
Vybaveni vším potřebným opět nasedáme do auta. Naším cílem je jezero Toba (Danau Toba). Devět hodin, přesně tak dlouho nám trvá cesta po sumaterských silnicích z Medanu až k jezeru do našeho ubytování. Devět hodin = 250 km! Cestou prší a je zima. Ubytováváme se okolo jedenácté večer v krásných opravených tradičních batackých domech a jdeme spát.
Na kolo!
9. 2. Sobota – Danau Toba je jedním z nejvíce turistických míst Sumatry, což znamená, že tu můžeš koupit dokonce i pohlednice a nějaké suvenýry. V hotelu si ráno dopřáváme palačinky a čerstvé džusy (evropský způsob snídaně). Hned po jídle nasedáme na kola a vyjíždíme k první z dnešních atrakcí- vodopádu Simangade. Jedeme v klidném tempu a hned za zatáčkou zastavujeme u kostela. V jinak muslimské severní Sumatře na nás křesťanský svatostánek působí jako zjevení. Jenže okolí jezera Toba je domovem křesťanské etnické skupiny Bataků, takže tu kříže, kapličky i kostely mají své místo.
Kola necháváme o několik málo kilometrů dál, u začátku stezky k vodopádům. Simangade je sice dobře vidět už od silnice, abychom se ale dostali až k vodopádům, musíme vyšplhat po úzké strmé cestičce vzhůru.
Noříme se do pralesa a šplháme vzhůru. Přestože ještě není ani jedenáct dopoledne, je nám takové vedro, že se potíme až za ušima. Z Jarmilky, která je zvyklá na saunování, odkapává pot s takovou intenzitou, jako by se právě sprchovala.
Po necelé hodince přelézání kamenů, škrábání se přes kořeny stromů a přeskakování potoků přicházíme k malé tůňce, do které z obrovské výšky dopadá tříštící se vodní masa. Je nám takové vedro, že neváháme ani chvilku a rovnou se jdeme koupat. Z batůžků vytahujeme pivečka, zaslouženou odměnu po náročném výšlapu.
Voda je průzračná a ledová. Pijeme pivo a cácháme se jako malí. Po pořádném osvěžení se opět oblékáme a pomalu klesáme zpět ke kolům. U parkoviště jsme už opět úplně propocení. Nasedáme a v klidném tempu se vydáváme směrem na jih do nedalekého městečka Tomok. Na rozdíl od vodopádů jsme v Tomok obklopeni lidmi, trhy, suvenýry, křikem a smradem.
Parkujeme kola u restaurace a po obědě se jdeme projít po místních trzích a památkách pěšky. Procházíme okolo jednotlivých obchůdků se suvenýry a přemýšlíme, jak se místní s identickou nabídkou produktů mohou uživit. Indonésie…
Tomok je známý hlavně díky hrobkám batackých králů. Obdivujeme kamenné stavbičky, které ukrývají lidské ostatky, a poté se už jdeme podívat do místního muzea. Exteriér batackých domů má sedlovitou střechu ve tvaru lodi nebo buvolích rohů s výraznou černo-červeno-bílou čelní dřevořezbou. Vcházíme do zachovalého domu, který slouží jako muzeum. Kromě několika indonéských turistů, kteří si právě oblékají batacké kroje, jsme v muzeu úplně sami. Interiéry ukrývají tradiční dřevořezby a různé kultovní nástroje. Nikde žádné popisky a bohužel ani vysvětlení, jak vlastně interiér domu původně sloužil.
Po návštěvě zdejších památek, smlouvání na trzích, nákupu ovoce, suvenýrů a hadříků nasedáme na kola a vracíme se zpátky na hotel. Je něco málo po čtvrté odpolední. Odhazujeme nakoupené věci a rovnou opět nasedáme na kolo. Šest kilometrů nahoru a dolů nám zabere poměrně hodně času. Zastavujeme totiž nejdřív u pivenka, pak u dalšího obchodu s likéry a nakonec ještě u pohlednic…
Přijíždíme do Huta Siallagan, kde se nachází popraviště a kamenné židle z doby krále Siallagana. I na tomto místě jsme větší atrakcí my „bílí turisté“, než památka samotná. Místní na nás pokřikují, fotí se s námi, případně nás v tajnosti natáčí. Taková lidská zoo.
Z Huta Siallagan se vracíme na hotel po hlavní silnici. Přijíždíme chvíli po páté. Ideální čas na večeři, sprchu a relax. V osm večer už do našeho hotelu přichází tanečníci a zpěvačky, aby nám předvedli tradiční batacké tance a zpěvy.
