top of page
Obrázek autoraKlara Skuhrava

Cestopis: Vnější Hebridy, Skotsko 16-25-05-2024

16. 5. čtvrtek: Na letišti v Edinburghu vyzvedávám Danu se Štěpánem v půl desáté. Společně vyrážíme za Vojtou, Míšou a jejich synem Vojtou, kteří přiletěli do Edinburghu už včera. Zdravíme se. Dáváme věci do auta a přejíždíme do nedalekého obchodu nakoupit vše podstatné.


Vybaveni nasedáme opět do auta a vyrážíme na sever. Rychlou dálnici M9 necháváme za zády u Stirlingu. Projíždíme přes krásné kamenné městečko Callander a v Crianlarich křížíme cestu s první pěší skotskou dálkovou trasou The West Highland Way.


Za Tyndrum a Bridge of Orchy zastavujeme na vyhlídce nad jezerem Loch Tulla. Je přenádherně. Jezero pod námi se třpytí v odpoledním slunci. Vyhlídka je obsypána turisty, kteří stejně jako my, míří do jednoho z nejkrásnějších údolí Skotska, Glencoe. I přes obrovské množství turistů v Glencoe samozřejmě zastavujeme i my. Kocháme se zdejší scenérií a je nám líto, že nemůžeme zůstat déle a vychutnat si zdejší hory z jejich vrcholu. Dnes ale musíme dojet až na ostrov Isle of Skye, a tak nám v Glencoe chtě nechtě musí stačit alespoň krátká pauza na jedné z několika vyhlídek.


Ve Fort William čerpáme naftu a kupujeme kafe. Včera odpoledne nám bez udání důvodu zrušili trajekt z Mallaigu do Armadale, a tak místo silnice přes Glenfinnan musíme zvolit cestu oklikou přes A 87 a na ostrov Isle of Skye se dostat přes most Skye Bridge. První zastávkou na „alternativní cestě“ je památník Commando memorial.


Památník odkazuje na speciální vojenské jednotky z druhé světové války, které se cvičily právě tady, na skotské Vysočině. Kromě sochy samotného památníku a pamětního „hřbitova“ je na Commando memorial jeden z nejlepších výhledů na nejvyšší horu Velké Británie, Ben Nevis (1345 m n. m.).


Když se na Vysočině udělá hezky, je i samotný roadtrip skrz kopcovitou krajinu opravdovým zážitkem. Za Commando memorial se začínají objevovat scenérie jako z jiného světa. Na hladinách skotských jezer se odráží modrá obloha. Po kopcích plují osamocené stíny zbývajících mraků. U jezera Loch Cluanie zastavujeme na malém rozšíření. Je krásně, ale z východu k nám doléhají první zvuky hromů přicházející bouřky.


Po improvizované zastávce u cesty zastavujeme ještě na hřbitově Clachan Duich Burial Ground u mořské zátoky Loch Duich. Hnědo-žlutou krajinu projasňují odkvétající žluté narcisy a fialové divoké hyacinty. Vyhlídka u hřbitova je nádherná. Zvuky hromů se ale přibližují a vítr se začíná zvedat. Raději tedy pokračujeme dál k jednomu z nejfotografovanějších skotských hradů, Eilean Donan castle.


I přesto, že je už 17:00, a většina autobusů se zájezdy turistů je dávno pryč, na Eilean Donan člověk nikdy není sám. Procházíme kolem zátoky, kde se i nyní tísní desítky obdivovatelů skotské památky. Je odliv, a tak místní pěší most nedává bez mořské vody smysl.


Po několika minutách opět nasedáme do auta a pokračujeme dál. Za vesničkou Kyle of Lochalsh přejíždíme přes Skye Bridge, který od roku 1995 propojuje skotskou pevninu se stejnojmenným ostrovem Isle of Skye. Ten se díky mostu a nádhernými fotografiemi místních scenérií stal nejnavštěvovanějším ostrovem Skotska.

Hned za mostem zastavujeme ve vesničce Kyleakin. Procházíme se po nábřeží a stoupáme ke zřícenině Caisteal Maol, od které je krásný pohled na Skye Bridge, okolní hory i bílé domečky vesnice Kyleakyn. Nad horami se sice drží černá mračna, na Isle of Skye ale stále svítí slunce.


Z Kyleakin přejíždíme po jediné a současně hlavní silnici k Broadfordu, kde odbočujeme směrem k Armadale. Širokou silnici necháváme za zády u šipky na osadu Ord. Dál pokračujeme po úzké jednoproudé silnici s malými vybočeními pro případ, že by se objevilo auto jedoucí z protisměru. Silnice vede buď nahoru, dolu nebo doprava, doleva. Není chvíle, kdybychom jeli rovně, a tak výrazně zpomaluji, aby se posádce auta neudělalo špatně.


I tak raději zastavujeme v osadě Ord, odkud je nádherný výhled na ikonické hory Black Cuillin, které vystupují přímo z mořské zátoky před námi. Je odliv a slunce se pomalu chýlí k západu. Odpolední sluneční paprsky halí místní krajinu do zlatavého hávu.


Naplněni obrazy místní krajiny pokračujeme do Tarskavaigu, kde trochu složitě hledáme rezervované B&B ubytování. Přijíždíme v 19:30. Vítá nás velmi milá paní domácí. Po náročné noci i celodenním roadtripu jsme unaveni. Otevíráme tedy lahve whisky a děláme menší seznamovací ochutnávku, po které si už jdeme odpočinout.


17. 5. pátek: Ráno svítí slunce a v zátoce u Tarskavaigu je téměř bezvětří. Předpověď na odpoledne ale není příliš radostná, a tak balíme a z ubytování odjíždíme už v 7:10. To abychom stihli navštívit co nejvíce míst ještě před očekávaným deštěm.


Hned za Tarskavaigem nám začínají cestu křížit mlžné opary. První zastávku děláme u vodopádu Eas a' Bhradain, který padá do údolí po hraně hor Red Cuillin, a pak zastavujeme i v Portree, hlavním městě ostrova, které je známé svým krásným barevným přístavem a kamenným historickým centrem.

Za Portree nás vítá mlha, že by se dala krájet. I tak ale máme štěstí. Skalní jehla Old Man of Storr je bez mlhy zalitá sluncem a modrou oblohou.


Parkoviště je v 10:00 zavaleno auty návštěvníků z celého světa. Nahazujeme malé batůžky a stoupáme po asfaltové cestě vzhůru. Pohledy zpět jsou dech beroucí. Mlha zahaluje krajinu pod námi, ze které se noří jen nejvyšší vrcholky pohoří Black Cuillin. Na východ od nás vystupuje z mlhy i hradba hor severního pevninského Skotska. Je to nádhera.


Stoupáme vzhůru a za hodinu jsme již na vyhlídce, ze které je nejkrásnější výhled na ikonické skalní jehly „Starého muže ze Stóru“. Fouká. Po nesčetných fotografiích a nasyceni výhledy pomalu přecházíme zpět k autu. Přejíždíme do velkého obchodu Coop, a pak potřebujeme dorazit včas na trajekt do přístavního městečka Uig.


Ve 13:10 přijíždíme na trajekt do městečka Uig. Chvíli čekáme ve frontě, a pak už společně s ostatními najíždíme na několikapatrovou loď, kterou se za hodinu a půl dostáváme na ostrov Harris do hlavní „vesnice“ ostrova Tarbert. „Vítejte na Vnějších Hebridách,“ oznamuji posádce, když v 15:50 vyjíždíme do sluncem zalitého přístavu Tarbert. Venku je nádherně, a tak přejíždíme na nedaleký ostrov Scalpay a jdeme se projít.


Scalpay se přezdívá Ostrov pokladů. Prý se zde inspiroval Robert Louis Stevenson k napsání jeho stejnojmenného veledíla. Doklady o tom, že by kdy ostrov navštívil, však chybí. V dnešní době zde místní chovají mořské plody. Nachází se zde i lososí farma a pro turisty jedna z nejdůležitějších technických staveb Hebrid, jeden ze čtyř nejstarších majáků postavený okolo skotského pobřeží, stále fungující Eilean Glas (1789).


Auto necháváme zaparkované na konci úzké asfaltky. Do batohu přihazujeme návleky, ale vzhledem k tomu, že už několikátý den po sobě nepršelo, zřejmě je ani nebudeme potřebovat. K majáku vyrážíme okolo 16:30. Trasa vede po asfaltce, která přibližně po kilometru končí. Dál navazuje úzká houpající se stezka skrz rašeliniště, která nás za další kilometr přivádí až před červeno-bíle pruhovaný maják, okolo kterého se pasou původní hebridské černé ovce.


Obhlížíme historickou budovu, a pak si sedáme do kavárny, kterou provozují dva nadšení angličtí důchodci. Jejich energii a entuziasmus by jim mohl závidět nejeden zaprdlý Čech. Povídáme si o tom, jak je těžké najít někoho, kdo by mohl trochu pomoci s opravou majáku, a pak si vychutnáváme domácí dortíky, kávu a čaj.


Posilněni kávou a jednoduchými cukry vyrážíme zpět k autu. Začíná se připozdívat, a tak volíme rychlejší přímou cestu zpět. V 18:40 vyrážíme ze Scalpay zpátky na ostrov Harris. Po houpajících úzkých silničkách přijíždíme zpět do Tarbertu, odkud se vydáváme na sever. Před hradbou hor severního Harrisu odbočujeme doleva a po šílené klikatící se silnici přejíždíme k zámku Amhuinnsuidhe.

Posádce je na zvracení. Výrazně zpomaluji a nakonec u zámku Amhuinnsuidhe úplně zastavuji. Okolo zámku teče lososí říčka a všude jsou rozkvetlé invazivní růžové rododendrony. Odpolední slunce halí krajinu do zlatavého hávu. Je nádherně. Po dalších deseti minutách přejíždíme do Govigu, ve kterém máme na čtyři noci zarezervovaný soukromý dům.

 

18. 5. sobota: Dle předpovědi počasí se má odpoledne udělat krásně. Mraky jsou ale ráno poměrně nízko a po včerejším a předvčerejším náročném dni si chce Míša trošku odpočinout. Zůstává tedy s Vojtou na ubytku a my ostatní vyrážíme na Pošťáckou stezku.


Z hlavní ostrovní silnice odbočujeme na Rhenigidale. Auto necháváme na malém vybočení nad zálivem Tob a Tuath na Ceannamhoire.  Nahazujeme batůžky s nepromokavým oblečením, svačinkou a trochou vody a po příjemné stezce jdeme k jezeru Laxadale Lochs. Vrcholky okolních hor jsou zahaleny mraky. V sedle nad jezerem se nám i tak naskýtá krásný pohled na druhou stranu hor. Scházíme dolů k jezeru a procházíme po jeho břehu až k silnici do Tarbertu. Tady začíná slavná šestikilometrová Pošťácká stezka.


Pošťácká stezka byla trasa, kterou se pošťák třikrát týdně dostával s poštou a novinkami (rozuměj místními drby) z Tarbertu (hlavní ostrovní „vesnice“) do Rhenigidale. Rhenigidale byla totiž poslední vesnice, kam ve Velké Británii nevedla silnice. Tu sem zbudovali až v 90. letech 20. století. A že to nebyla jednoduchá práce člověk pozná hned při odbočení z hlavní silnice. Úzká asfaltka se z hor během krátké chvíle dostává až k mořské zátoce, aby zase vystoupla vzhůru do hor a odtud dolů do Rhenigidale. Lépe to kvůli místnímu terénu udělat nešlo.


U jezera Laxadale Lochs začíná trasa pomalu stoupat vzhůru. Brzy se dostává až do sedla mezi vrcholky, ze kterého je nádherný výhled. Za sedlem trasa ostře klesá až na úroveň moře, aby pak opět vystoupala vzhůru, sklesala a znovu vystoupala až na silnici u Rhenigidale. Za dobrého počasí, jako je tomu dnes, se zde nedá ztratit.


Abychom si náš výlet zkrátili o nepříjemnou cestu po silnici, kterou bychom museli absolvovat v závěru trasy, nechávám lidi u jezera a vracím se zpátky k autu, se kterým přejíždím na konec stezky a jdu ostatním naproti.


I přesto, že je Pošťácká stezka trochu náročnější procházkou, je tu krásně. Počasí se vylepšuje. Mraky stoupají a nad hlavou se nám objevuje částečně modrá obloha. Mořská zátoka nad Rhenigidale hraje všemi odstíny modré. Okolo jsou krásně zaoblené kopce a nad východní hladinou vidíme obrysy Isle of Skye.

Nabyti přírodními krásami místních kopců nasedáme v 15:00 do auta a přejíždíme zpátky na ubytování. Děláme menší pauzu s kafíčkem, a pak v 16:00 přejíždíme do nedaleké zátoky Hushinish.


Na Hushinish se nachází nádherná bílá písečná pláž. Když ale popojdete ještě o 2 kilometry blíž k horám, ocitnete se v ráji. Tráigh Mheilein se při odlivu stává obrovskou bílou pláží, která patří jen vám a možná ještě několika dalším zbloudilým turistům. Dnes je ale zataženo. Mělká hladina mořské vody se netřpytí a společně s pověstným hebridským větrem je celkem zima. Ani to ale neodradí Štěpána od koupačky v oceánu. Svléká se do spodního prádla a jde na to. My ostatní zůstáváme zabaleni v teplých bundách a fandíme mu ze břehu.


Z bílé písečné pláže stoupáme vzhůru na vyhlídku nad jezerem Loch na Cleabhaig, a poté klesáme okolo hopsajících králíčků opět dolů. Zpátky k autu se dostáváme menší oklikou a v 19:30 už přijíždíme zpátky k našemu domečku.


19. 5. neděle: V 9:00 odjíždíme z ubytování na sever. Dnes nás čeká turistický den na ostrově Lewis. Předpověď počasí je jedním slovem neradostná. Celý den má pršet. Nejhorší situace má být na severním Harrisu, kde těžké dešťové mraky zachytávají místní hory.


Hranici mezi ostrovem Harris a Lewis tvoří jen malá říčka. Kdyby tu nebyla cedule, člověk by si ani nevšiml, že přejel na jiný ostrov. První zastávku děláme u pomníku připomínajícím lodní neštěstí Iolaire. Ta právě zde, 50 metrů od pobřeží, narazila do skal. Neštěstí, které se stalo 1. 1. 1919 ukončilo životy několika desítek vojáků vracejících se domů z první světové války.


Po pochmurné zastávce přejíždíme zpět do Stornoway, kde tankujeme naftu a dokupujeme pár nutností v jediném otevřeném obchodě ostrova – benzínové stanici. Je neděle, a protože je Lewis protestantský, všechny obchody a služby jsou uzavřeny. Lidé se prý v tento den musí soustředit na čtení a studování bible.


Hlavním městem ostrovů, Stornoway, pouze projíždíme. Cestou posloucháme audio knihu Petera Maye Skála a po necelé hodině se dostáváme k nejsevernějšímu bodu ostrovů, Butt of Lewis.


Kromě toho, že je Butt of Lewis zapsán v Guinessově knize rekordů jako největrnější místo Velké Británie, je to také místo s nádhernými, Atlantikem bičovanými útesy, na kterých se nachází jeden z mnoha majáků postavený dle konstrukce rodiny Stevensonů. Procházíme se okolo pobřeží a ve vodě vidíme první líně se povalující tuleně.


Z nejsevernějšího bodu se vracíme zpátky na jih. Po slibovaném dešti ani památky, a tak se cestou ještě zastavujeme u úzké písečné pláže, kde děláme malou piknikovou zastávku.


Nejvyšší skotský menhir se nachází ve vesničce Ballantrushal. Clach an Trushal Standing Stone stojí u malého domečku a člověk by si ho téměř ani nevšiml. Fotíme se s kamenem a nad hlavou nám dokonce prosvítá i modrá obloha.

V Ballantrushal se nachází i maličký obchod plný starých pokladů. I přesto, že je neděle. Majitel je doma a po domluvené návštěvě nám ukazuje své království. Zdravíme se a obdivujeme všechny nasbírané artefakty z 18. až 20. století. Míša neodolá a kupuje jednu z mnoha vystavených knih, a pak už opět nasedáme do auta a přejíždíme dál.

 

Další zastávkou je tradiční sušička na obilí a mlýnice z doby vikingské invaze, která fungovala až do 19. století. Dva osamocené domečky mají velmi podobnou konstrukci jako obydlí ve vesnici Gearrannan, kam vyrážíme následně.


Výhoda neděle, kdy je na celém Lewis vše zavřeno, ční v tom, že všechny autobusy s turisty zůstávají zaparkovány u hotelů. Památky světového kulturního dědictví UNESCO, které se na ostrově nachází, máme tak téměř sami pro sebe. Ne jinak tomu je v tradiční vesnici Gearrannan Blackhouse Village (UNESCO), jejíž krásu nejlépe objevíte z vyhlídky nad osadou.


Ve všední dny sice můžete navštívit jeden z místních domů, který funguje jako muzeum, ale nejlepší fotky (bez lidí) uděláte jedině v neděli.

Dál na jih se nachází dvouplášťová kamenná stavba z počátku letopočtu, Dun Carloway Broch.


Dun Carloway Broch je jedním z nejlépe dochovaných brochů ve Skotsku. Ještě lepší je Broch Mousa, který se nachází na Shetlandách, ten je ale od Hebrid opravdu daleko a jeho návštěva by se dala stihnout během jiného výletu.


Na parkovišti u brochu Carloway jsme úplně sami. Obdivujeme schopnost středověkých architektů vytvořit odolnou vysokou stavbu bez použití novodobé techniky, a pak už nás čeká „zlatý hřeb“ památek ostrova Lewis, neolitické kameny Callanish (UNESCO).


Auto necháváme u malého parkoviště pod největším z objevených kruhů, Callanis I. a jdeme se podívat vzhůru. I v neděli se na Callanish prochází pár turistů. „Tady člověk prostě nikdy nebude sám,“ říkám si. Obdivujeme krásu magického místa i okolní krajinu, a protože je návštěvnické centrum zavřené, jedeme dál.


Z hlavní ostrovní silnice odbočujeme na jih směrem na ostrov Great Bernera, kde se nachází jedna z nejkrásnějších pláží ostrovů, Bosta beach. Projíždíme po úzké silnici a v tom v jedné ze zátok vidíme pohyb. Zastavujeme automobil. Ve vodě se páří tuleni! Podívaná, kterou jsem za deset let na Hebridách ještě neviděla.


Great Bernera je s ostrovem Lewis propojena úzkým mostem. Pláž Bosta je na úplném severu ostrova. Kromě nádherné pláže se na Bosta nachází i replika polozemnice z doby železné. Jeho originál byl objeven po zimní bouři v roce 1993, kdy se odkryla značná část písku a díky tomu se domy odhalily. Celá vesnice byla na konci 20. století zdokumentovaná a za účelem její ochrany opět zasypána pískem. Aby i současné generace mohly obdivovat kouzlo architektury z doby železné, byla nedaleko nálezu postavena věrná kopie jednoho z objevených domů.


Procházíme se po pláži a stoupáme vzhůru na planinu, ze které je krásný pohled na jižně stojící hory severního Harrisu. Krajina je podmáčená, a tak cestu volíme velmi opatrně. I přes nepříznivou předpověď nám nad hlavou začíná prosvítat slunce. Nakonec máme tedy štěstí a i „turistický den na ostrově Lewis“ si užíváme bez deště.


20. 5. pondělí: Budíme se do sluncem prozářeného rána. V 9:15 už zase sedíme v autě a vyrážíme po šílené kroutící se silnici na jih. Cestou si užíváme nádherné výhledy, a protože je posádce auta zase zle, zastavujeme na několika vyhlídkách.


Na Luskentyre přijíždíme až před jedenáctou. Balíme batohy a vyrážíme vzhůru na zdejší nádhernou horu Beinn Dhubh (506 m n. m.). Je tak nádherně, že se musíme každou chvíli zastavit a koukat zpátky do údolí, kde se mísí tyrkysové moře se žlutým pískem rozlehlých pláží.


Oficiální pěšina vzhůru na Beinn Dhubh vlastně neexistuje. Najdete zde několik vyšlapaných pěšinek, ty ale stejně záhy končí nebo se větví do několika směrů. Většinu času tak šlapeme po vřesech a rašeliníku, mezi kterými rostou orchideje.


Slunce nad hlavou pálí, a tak postupně svlékáme svršky a dostáváme se až na trička. Z vrcholu Beinn Dhubh je neskutečný výhled. Hory severního Harrisu máme jako na dlani. Stejně jako pláže okolo Seilebostu a Luskentyre. Děláme pauzu a pořád musíme fotit. Když se nad Hebridami rozevře modrá obloha, je to jako být v ráji.


Zpátky dole u pláže Luskentyre jsme ve tři hodiny odpoledne. Tyrkysové odstíny třpytící se vody jsou nádherné. Procházíme se po pláži, obdivujeme bílé písečné duny a po hodině kochání opět nasedáme do auta a přejíždíme do Tarbertu.


Po tak nádherném výšlapu se chceme trochu odměnit. Auto parkujeme u krásné budovy Harris Distillery, kde si kluci dávají místní skvělý gin s tonikem, a pak se jdeme podívat i do dalších obchůdků v okolí. Nasyceni nákupy přejíždíme do zátoky naproti Beinn Dhubh, kde se dřív nacházela velká velrybárna. Dnes už zátoku „nezdobí“ krví zbarvená voda. Jediné, co po velrybárně zbylo, je vysoký komín. Fotíme si jak zátoku s výhledy do krajiny, tak klikatící se silnici, a pak ještě na cestě domů musíme několikrát zastavit. Tentokrát to ale není kvůli žaludku na vodě, nýbrž kvůli nádherným odpoledním výhledům a jelenům, kteří se pasou nedaleko silnice.


21. 5. úterý: Dnes se musíme s ostrovem rozloučit. V 18:30 nám jede trajekt na jižní ostrovy z Leverburgh do Berneray. Balíme tedy všechny věci a v 9:30 přejíždíme na jih. Konečně necháváme křivolakou silnici za zády a vjíždíme do Tarbertu. Kupujeme suvenýry, které jsme předchozí odpoledne nestihli pořídit, a pak přejíždíme dál na jih.


I dnes nad Vnějšími Hebridami svítí modrá obloha. Když zdejší krajinu rozzáří sluneční paprsky, je to ráj na zemi. Vyhlídka na obrovskou písečnou lagunu nad Seilebost je jedním z nejkrásnějších míst ostrovů. Zastavujeme a loučíme se s plážemi okolo Luskentyre a přejíždíme k malému kopečku, na kterém se nachází Clach Mhic Leoid- McLeodův menhir.


Auto necháváme na parkovišti u cesty a jdeme se projít přes pláž k menhiru. Výhled z malého kopečku s McLeodovým menhirem je dechberoucí. Člověk by tu strávil hodiny ležením v rozkvetlé louce a pozorováním vln a plujících mraků. Ale my musíme jet dál, a tak se po hodině a půl zvedáme a pokračujeme na jih.


Poslední pláže na západní straně ostrova Harris se nachází okolo Sgarasta. Odbočujeme z hlavní silnice ke kavárně Temple, která je ale dnes zavřená, a protože se nám včerejší výšlap na Beinn Dhubh moc líbil a trajekt nám jede až v 18:30, rozhodujeme se ještě vyrazit na nedaleký vrchol Ceapabhal (368 m n. m.). Vojtovi není dobře, a tak zůstává společně s Vojtou dole.


Procházíme skrz pastviny, a pak stoupáme přímo vzhůru. Nedaleko nás krouží mořský orel. Asi se přišel podívat, kdo mu to chodí v revíru. Z vrcholu Ceapabhal je neskutečný výhled. Kromě celého Harrisu, ostrova Berneray, části severního ostrova Uist vidíme i obrysy Black Cuillins na ostrově Isle of Skye, severní pevninu Skotska a dokonce i daleké ostrovy St. Kildy! Nádhera. Škoda, že musíme pospíchat zpátky dolů.


Běžně si na výšlap na Ceapabhal nechávám 3 až 4 hodiny. To proto, že když už je člověk jednou nahoře, většinou nechce jít stejnou cestou dolů, a tak je výšlap delší. Dnes jsme ale udělali rychlejší verzi a zpátky u auta jsme už za 2 hodiny a 10 minut! V 16:00 přejíždíme do malého komunitního obchodu na úplném jihu v osadě Leverburgh. Kupujeme drobnosti a pořizujeme další ručně dělané suvenýry a přejíždíme do kostela Sv. Klementa.

Kostel sv. Klementa stojí na konci Golden road už několik staletí. Je to nádherná kamenná budova se sedlovou střechou, dvěma loděmi a jednou hranatou věží. Údajně nejkrásnější a nejhodnotnější stavba hebridské středověké architektury. Na konci května zde kvetou petrklíče a divoké hyacinty. Společně se starými větrem a deštěm vymývanými náhrobky je místo velmi fotogenické. Díváme se na hrobku náčelníka klanu McLeodů, který kostel nechal postavit, a pak už vstupujeme do kamenného interiéru.


Od kostela přejíždíme na klikatící se Golden Road. Protože vím, že moje posádka vinuté cesty nerada, přejíždím jen k nejdůležitějšímu místu- do zátoky, kde se líně povalují tuleni. Dnes máme ale smůlu a já jsem tak trochu v šoku, protože tuleni na Golden road jsou jistotou. Tedy až do dnešního dne byli. Dnes zde není jediný tuleň.


Smutní se vracíme zpátky na jih. Zastavujeme u pobřeží, trochu se procházíme, a pak přejíždíme k terminálu trajektů. Náladu nám zvedá alespoň poslouchání zápasu hokejového mistrovství, které akorát začalo. V 18:30 už přejíždíme na loď a za hodinu nás vítá hráz mezi ostrovem Berneray a Severním Uistem. Z Berneray přejíždíme přes jednotlivé hráze až na ostrov Benbecula, kde máme rezervované ubytování v krásném nově opraveném domě.


22. 5. středa: Dnes se počasí pokazilo. Fouká tak, jak to jen na Hebridách jde. Krajina je pod dekou tmavých nehybných mraků potemnělá. Po posledních několika dnech se sluncem nad hlavou jsme tak trochu zapomněli, že by mohly taky někdy přijít mraky a déšť.


V 9:00 zastavujeme v obchodě, a pak přejíždíme na nejjižnější z našich navštívených ostrovů, Eriskay. V 10:30 už vyrážíme na nejvyšší vrchol ostrova, Beinn Sgriathan (185 m n. m.). Cesta vede přímo vzhůru, a tak nasazujeme návleky a opatrně našlapujeme na podmáčený rašeliník a vřes. Z Beinn Sgriathan máme ostrov Eriskay jako na dlani. Při dobrém počasí je z vrcholu vidět celý ostrov a dokonce i vzdálené ostrovy Vnitřních Hebrid.


Na Eriskay se nachází polodivocí, volně se pasoucí eriskejští poníci. Někdy má člověk štěstí a potká je přímo u silnice, většinou je ale stádo potřeba ve volné krajině objevit. Z dálky vypadají bělouškové jako přerostlé ovce, a tak je potřeba při hledání opravdu zaměřit pozornost, aby se nakonec člověk nevydal místo za poníkem za ovcí.


My máme dnes štěstí. Sice musíme projít skoro celý ostrov, u jezera Loch Cracabhaig ale nakonec potkáváme celé velké stádo. Poníci jsou na návštěvníky zvyklí. Nechají se pohladit a rádi nakukují do batůžků, jestli v nich není náhodou nějaká koňská mňaminka.


Po hipoterapii přecházíme na západní stranu ostrova, která je lemována bílými písečnými plážemi. Scházíme k moři a v písku hledáme ty největší a nejkrásnější mušle. A že máme z čeho vybírat! Pláže na Eriskay jsou mušlemi poseté.  Po písku přicházíme až k jediné ostrovní restauraci, Am Politician. Kde děláme obědovou pauzu.


Další ze zajímavostí ostrova je kostel sv. Michaela. Nachází se na kopci a je to velmi důležitá stavba z detektivních knih od Petera Maye. V kostele obdivujeme kazatelnu, kterou tvoří trup lodě, a pak už se s Eriskay loučíme a vracíme se zpátky na Jižní Uist k jezeru Loch Druidibeag, kde hledáme shetlandské polodivoké poníky. Ty nacházíme hned u cesty. I shetlandští poníci jsou mazliví. Na rozdíl od těch eriskejských ale příšerně smrdí.


Palírna ginu The North Uist Distillery se nachází kousek od našeho ubytování. Místní palírna je umístěna v malé budově tvaru písmene „U“ a i nyní zde probíhají rekonstrukční práce. Na rozdíl od Harris distillery, která sídlí na hlavní silnici v luxusní architektonicky dokonalé budově v Tarbertu, palírna North Uist distillery je takovým pomalu se probouzejícím komunitním místem. Procházíme skrz malý obchůdek a v ochutnávkové místnosti/ baru nám zdejší milá slečna nabízí ochutnávku čtyř výborných ginů. Ochutnáváme giny, které v roce 2022 a 2023 dostali ocenění „Skotská palírna ginů roku“ a nakupujeme i něco do zásoby na doma.

Pak už nás čeká jen nákup ve velkém obchodě a zasloužený odpočinek.


23. 5. čtvrtek: Dnes nám Hebridy ukazují pravou nepohodu. Venku šíleně fouká a obloha je pokryta ocelovými mraky. Z ubytování vyrážíme v 8:30 a jako první nás čeká výšlap na Rueval (124 m n. m.).


Rueval je nejvyšším vrcholem na ostrově Benbecula, který je vklíněn mezi Severní a Jižní Uist. Když se podíváte na mapu, zjistíte, že Benbecula je víc jezerní krajinou, než ostrovem. Všude se nachází menší či větší zátoky a jezírka. Některá jsou spojená s mořem, některá jsou sladkovodní.


Stoupáme vzhůru po trase Hebridské stezky, která vede z ostrova Barra až na ostrov Lewis a protíná celé souostroví Vnějších Hebrid z jihu na sever. Cestu nám komplikuje neutuchající vítr. I tak se ale brzy dostáváme na vrchol, ze kterého se zdají být jezírka pod námi jako tisíce malých světélkujících zrcadel.


Je tu krásně, ale zima. Scházíme tedy volnou krajinou zpátky k autu, a protože je Vojtovi zle, vracíme se na ubytování, kde si snad odpočine.


Po návštěvě obchodu s krásnými suvenýry přejíždíme dál na sever ke zřícenině středověkého kláštera Teampull na Trionoid. Z dříve významného kláštera, nositele vzdělanosti, zbylo do dnešních dní jen torzo, okolo kterého na jaře rozkvétají pole plná kosatců a pasou se stáda ovcí. Ve chvíli naší návštěvy akorát přijíždí pasáček ovcí na čtyřkolce a společně s vycvičenou kolií velmi rychle nahání celé stádo do ohrady. Zíráme. Takovou efektivitu jsme nečekali.


Po krátké zastávce nasedáme do auta a přejíždíme dál na severní Uist, k patě hory Beinn Mhór (190 m n. m.). Ani Daně už není dobře, a tak místo posledního obouvání pohorek a návleků raději zůstává v autě. Výšlap na Beinn Mhór na Severním Uistu patří k těm jednodušším. Výhledy z větrem bičovaného vrcholu jsou ale nezapomenutelné a to i přesto, že je v atmosféře spoustu vodních par, které výhledy dost kazí.


Po hodinovém výšlapu se vracíme do auta. Právě včas. Začíná trošku poprchávat. Přejíždíme dál na sever na ostrov Berneray, kde si fotíme „předpovědní kámen“, a pak přejíždíme do tulení zátoky. Ani tady ale žádní tuleni nejsou. Nechápu, kam se všichni schovali. Objíždíme ostrov, hledáme dalekohledem tuleně, ale je to marné. Tuleni zmizeli. Je zima, fouká a poprchává. Místo procházky po pětikilometrové bílé pláži se raději vracíme zpět na ubytování.


Cestou ještě děláme menší pauzu v obchodě, a pak už raději odpočíváme v posteli.


24. 5. pátek: Kromě Vojty a Dany je blbě i mně a trochu nemocný se cítí i Štěpán a malý Vojta už začíná posmrkávat. Stal se z nás výlet lazarů. Jenže co naplat. Dnes nám v 11:45 jede trajekt zpět na pevninu, a tak chtě nechtě musíme zabalit a opustit teplo postele. Balíme všechny věci a směrem na trajekt v Lochmaddy odjíždíme v 9:00.


Poslední místo, které chceme ještě na Hebridách navštívit, se nachází nedaleko lovecké chaty Langass Lodge. Neolitický kamenný kruh Pobull Fhinn a pohřební komora Barpa Langais jsou mezi sebou propojeny úzkou stezkou, která začíná za loveckou chatou a pokračuje vzhůru přes podmáčené rašeliniště, kde hrozí, že se do mokřadů ponoříte až po kolena. Protože se nám nechce znovu obouvat pohorky a návleky, jdeme se nejdřív podívat na kamenný kruh Pobull Fhinn a k pohřební komoře Barpa Langais přejíždíme autem.


V Lochmaddy jsme v 10:45. Za necelou hodinu už najíždíme na trajekt a v 13:30 připlouváme do námi známého přístavu Uig na ostrově Skye. Přejíždíme přes hory na východní stranu ostrova a první pauzu děláme u skalních výchozů v Quiraings. V horách se převalují mlžné opary, a protože už trochu pospícháme, jdeme se podívat jen na vyhlídku.

Je zima a nevlídno. Nasedáme tedy do auta a sjíždíme k východnímu pobřeží, kde se nachází nádherný vodopád Mealt waterfall a vyhlídka Kilt Rock. Vodopád Mealt waterfall padá z čedičových sloupů přímo do moře, a protože fotky tohoto místa jsou dech beroucí, denně sem přijíždí tisíce turistů. I nyní, kdy počasí zrovna nenahrává instagramovým fotkám, je místní parkoviště z poloviny zaplněné.


Od Mealt waterfall přejíždíme na jih. V Portree se loučíme s barevným přístavem i davem turistů a v Broadfordu doplňujeme naftu. Ve zdejším obchodě ještě dokupujeme svačinky, a pak už přejíždíme do přístavu v Armadale, odkud nám v 16:55 odplouvá trajekt na pevninu.


Do Mallaigu připlouváme už v 17:30. Loučíme se s mořem a vjíždíme na pevninu. Ke Glenfinnanu přijíždíme chvilku před 18:00. Místo opuštěné zátoky nás tu čekají davy. Jdeme se podívat na vyhlídku i k mostním obloukům, a pak přejíždíme přes skotskou Vysočinu do Edinburghu.


Poslední pauzu děláme u vodopádů Pattack falls. Ty rozhodně nepatří mezi nejvyšší ve Skotsku. Nachází se ale v hezkém prostředí na lososí řece, tedy na řece, kam se plavou vytřít divocí lososi. A protože sedíme v autě už několik hodin, je potřeba si trošku protáhnout nohy. Procházíme se tedy okolo řeky a brzy opět nasedáme do auta.


V Edinburghu, našem cíli, jsme až ve 22:00. Na nic nečekáme a jdeme si rovnou lehnout.


25. 5. sobota: Dnes nás čeká návštěva hlavního města Edinburgh. Ubytování opouštíme až v 10:00. Není kam spěchat. Autem přejíždíme do centra pod vrchol Arthur´s seat. Všude je šíleně moc lidí a nám není úplně nejlépe. I tak se ale rozhodujeme pro procházku na Arthur´s seat. Nakonec vrchol se mnou zdolává jen Štěpán. Ostatní se vrací do centra. Na návštěvu města se rozdělujeme. Se Štěpánem s Danou procházíme po Royal Mile, a pak se vracíme zpět k autu, kde na nás už čeká Míša s klukama.


Přestože je sobota, Edinburgh je přeplněn auty. Cesta na letiště nám trvá déle než hodinu. V 15:00 konečně přijíždíme na letiště a nastává čas loučení. Tak zase příště 😊