Výšlap z Vidareidi na Villingadalsfjall a Nakkurin a nádherný západ slunce nad Eidi
Den šestý: Jak jsem řekla, tak se taky stalo. Budím se výrazně později než obvykle (8:00) a hlavu mám jeden velký střep. Dnes si mou ranní specialitu, ovesnou kaši, opravdu nedám. Naštěstí je tu až podezřele čilý Michal, který nám připravuje báječná vejce na cibulce.
Předpověď nezní příliš nadějně, ale i tak balíme batůžky na celodenní akci. Z našeho ostrova Streymoy vyrážíme (po internetové pauze u obchodu s lihovinami) na východ. Projíždíme ostrovem Eysturoy a podmořským tunelem Nordoyartunnilin se dostáváme na Bordoy.
Vrcholky hor jsou tady zakryty mraky a prší. Pokračujeme na vedlejší ostrov Vidoy, kde se nachází i nejsevernější výběžek Faerských ostrovů s horou Villingadalsfjall. Počasí je tady výrazně lepší, i když vrchol před námi je stále ještě zakryt nízkým mrakem.
Auto necháváme na malém vybočení ve vesničce Vidareidi. Vytahujeme hůlky a mastíme svaly na jeden z náročnějších výšlapů. Na necelých dva a půl kilometrů vzhůru nás čeká převýšení téměř sedm set metrů. Začátek je jednoduchý. Jdeme skrz louky po zablácené cestě pomalu vzhůru. Pak začne trasa ostře stoupat až do pasáže, kde je nutné využít společně s jistou chůzí i ruce.
S kocovinou se mi šlape zle. Potím se a dýchám, jako bych měla běžet maraton. Naštěstí je terén poměrně složitý, a tak nejdeme žádnou závratnou rychlostí. Michal skáče po kamenech jako by se nechumelilo. My ostatní obdivujeme nádherné pohledy zpátky do údolí, které je nyní zalito slunečními paprsky.
Cestou vzhůru děláme fotografickou a picí pauzu, po které se dostáváme do prvních mlžných oparů. Vrchol Villingadalsfjall (841 m) je zakryt v mraku. Výhledy do širokého okolí, které by díky výšce a poloze hory měly být opravdu fascinující, si tak můžeme akorát představovat.
Necelé dva kilometry od Villingadalsfjall se nachází i vrchol hory Nakkurin (754 m). Cesta vede v podstatě po náhorní rovině, a tak pokračujeme ještě na Nakkurin, kde (díky nižší nadmořské výšce) doufáme v lepší počasí a nějaké ty výhledy.
Na Nakkurinu jsme za chvíli. Bohužel i tady se nám většina výhledů halí do mlžných oparů. Chvíli čekáme, protože: „Já to slunce cítím nad hlavou.“ A pak se nám opravdu začíná odkrývat pár pohledů dolů do hlubokého údolí, kde se vlny oceánu tříští o skalnaté pobřeží.
Na Villingadalsfjall a Nakkurinu se nachází nejvyšší útesy Faerských ostrovů. Po půl hodině zírání skrz mlhu vzdáváme a vracíme se po teoretické vrstevnici zpět na trasu do Vidareidi. Mraky začínají viditelně klesat níž. Místa, kde jsme na cestě vzhůru měli ještě slunce a výhledy, jsou nyní zakryta v bílých mracích.
Klesáme a zanedlouho začíná mrholit. Cestou dolů potkáváme slovenského tátu se synem, kteří dle výbavy rozhodně nevypadají jako někdo, kdo by se v místních podmínkách měl odvážit zdolat místní horu.
Pod úrovní mraků už celkem nepříjemně prší. Naštěstí to máme k autu kousek. Sundáváme mokré oblečení a přejíždíme na vedlejší ostrov Bordoy, kde je situace s počasím ještě horší. Nad Klaksvikem se nachází krásná a jednoduše přístupná vyhlídka Klakkur, ze které jsou úžasné výhledy nejen na Klaksvik, ale i na mořskou zátoku a všechny okolní ostrovy.
Projíždíme Klaksvikem a stoupáme vzhůru na poslední parkoviště pod vyhlídkou. Bohužel je dnes tak hnusně, že z vyhlídky není vidět ani na pár desítek metrů dopředu. Už samotné parkoviště je zahaleno v mracích. Vzdáváme. Teď by výšlap neměl smysl. Otáčíme auto a vracíme se skrz tunel na ostrov Eysturoy.
Projíždíme klikatící se silnicí mezi horami a k našemu překvapení je místní situace s počasím o 100% lepší. Po krátké domluvě proto zabočujeme k vesničce Eidi, kde nás čeká ještě jeden výrazně jednodušší výšlap, tentokrát na mořský útes Ediskollur (352 m).
V pobřežní vesničce Eidi parkujeme co nejvýše to jde. I tak nás ale na úseku něco málo přes dva kilometry čeká překonat přibližně tři sta výškových metrů. Obloha se začíná vyjasňovat. Po dešti na východní straně ostrovů ani památky.
Stoupáme po podmáčené louce vzhůru. Okolo rostou suchopýry a další vlhkomilné rostliny. Na útesech nás čeká jeden z nejhezčích výhledů na severní pobřeží skalnatých Faerských ostrovů. Hluboko pod námi (konkrétně 352 metrů) se z mořské hladiny zvedají skalní útvary Čarodějnice s Obrem. Okolo nás poletují zvědaví buřňáci a racci. Na horizontu se mezi mraky objevuje slunce. Celé pobřeží je teď zalito zlatavou září slunečních paprsků. Prolézáme skrz zbytky základny RAF a usedáme k okraji útesů. Je tu nádherně tak není kam spěchat.
Po relaxační půlhodince se vracíme zpět. Máváme výhledům na Obra s Čarodějnicí, i nejvyšší hoře ostrovů, Slaettaratindur a zapomenuté vesničce Tjornuvík, odkud jsme podnikli přechod do Saksunu. Je čas na návrat do teplé chaloupky v Langasanduru, kde je potřeba vykonat všechny přípravy na zítřejší výlet na Mykines, mezi které patří i pečení buchty a rolování svačinových tortill.