Sever Skotska je nádherným a opomíjeným koutem Británie. Rašeliniště, jednoproudé úzké silnice, sem tam nějaká osada a mizející signál na mobil. Příroda je zde nesmlouvavá. Horizontální déšť, hejna muchniček, klíšťata a ledový vítr. I tak to může na severu v létě vypadat.
My jsme během našeho týdenního putování měli štěstí. Sever Skotska se nám ukázal ve své nejkrásnější podobě, tedy se sluncem nad hlavou, což nebývá příliš časté.
4. 6. neděle: Holky vyzvedáváme na letišti okolo druhé odpoledne. Zdravíme se a přejíždíme do nedalekého supermarketu, kde doplňujeme zásoby potravin, které jsou ve Skotsku na mnoha místech levnější než u nás doma.
Vyrážíme na sever. První zastávkou je Commando memorial, památník speciálních oddílů, které dal dohromady Winston Churchill během druhé světové války, a které právě na skotské vysočině trénovaly. Dnes je tak nádherně, že ani Ben Nevis (1344 m), nejvyšší horu Velké Británie, nezakrývá její pověstný vrcholový mrak.
Pokračujeme dál na severozápad a u zátoky Loch Duich odbočujeme na úzkou klikatící se cestu doleva. Zastavujeme u nádherné vyhlídky na celé údolí Kintail a jeho ikonických „5 sester“ (pozn. název zdejších hor). Na vyhlídce Mam Ratagan dáváme dokupy naši výbavu a připravujeme batohy na rychlý výsadek do bothy Suardalan. Do auta nasedáme až ve chvíli, kdy máme vše zabalené a připravené. Sjíždíme na druhou stranu hor a odbočujeme na ještě užší silnici, kde necháváme auto u malého vybočení. Jsme ve stínu lesa, vítr vůbec nefouká a otravné muchničky jsou během minuty u nás. Až teď doceňujeme naše předchozí balení na větrnější vyhlídce.
Do bothy Suardalan vede první dva kilometry příjemná široká asfaltka, na kterou navazuje tradiční skotská „cesta necesta“ skrz rašelinu, vřes a sítinu. V poslední části lesa sbíráme popadané větve, abychom si v chatě mohli následně udělat pořádnou romantiku, a pak nás už čeká poslední kilometr skrz traviny. Ještě nikdy se mi nepodařilo přijít do bothy suchou nohou. Až na dnešek. Je opravdu nádherně a sluníčko pro nás místní bažinatou krajinu výborně vysušilo.
V bothy jsme sami. Rozděláváme oheň, vaříme večeři, koupeme se v potoce a brzy jdeme spát, abychom druhý den mohli zase brzy vyrazit za dalším dobrodružstvím.
5. 6. pondělí: Holky mají skvělý morál i fyzičku, a tak se na nikoho nečeká a ve stanovený čas se loučíme s chatičkou a vracíme se zpět k autu, kde jsme zhruba za 30 minut.
První dnešní zastávkou jsou typické kamenné dvouplášťové skotské stavby, brochy, Dun Telve a Dun Troddan. I dnes je nádherný den plný slunce a protože je ještě ráno, brochy máme sami pro sebe. Chvíli obdivujeme poměrně dobře zachované zbytky staveb z počátku letopočtu, a pak už nasedáme do auta a ticho zapomenutého údolí necháváme nenávratně za zády.
Další zastávka nemůže být s klidným údolím Glenelg víc v kontrastu. Hrad Eilean Donan je hned po Edinburském hradě nejfotografovanějším a nejnavštěvovanějším hradem země. Už v devět ráno tu začíná být rušno. Fotíme krásný hrad s kamenným mostem ze všech stran, a potom už pokračujeme dál na sever. Z hlavní silnice na Isle of Skye odbočujeme doprava. Konečně se dostáváme na sever.
V přístavním městečku Ullapool, ze kterého vyplouvají trajekty na Vnější Hebridy, dobírám naftu a v místním Tesco dokupujeme vše potřebné, jako jsou třeba místní jahody 😊. Za Ullapool se dostáváme na slavnou silnici 500, která vede okolo severní části Skotska. Sluníčko stále svítí, a tak máme místní postglaciální krajinu se všemi typickými prvky jako na dlani.
Po čtyřech hodinách v autě konečně zastavujeme na parkovišti pod horou Stac Pollaidh 612 m. Před námi se tyčí nádherný „skalnatý hrad“. Vyrážíme po hezké pěšince vzhůru. I přesto, že je nádherný den, cestou míjíme jen několik dalších turistů. Holky mají buď super fyzičku, nebo jsou nabuzené po nekonečné jízdě autem, protože na vrchol skoro běží. Výhled z vrcholu je dechberoucí (stejně jako tempo, kterým jsme na něj vylezli 😊) . Pod námi je parkoviště velikosti špendlíkové hlavičky a všude okolo skály, jezírka a sem tam vyčnívající hora obroušená dávno ztraceným ledovcem. Je nádherně a viditelnost opravdu neskutečná. Ze Stac Pollaidh je vidět i moře, ale to je v té nádherné scenérii okolo jen taková „třešnička na dortu“.
Zpátky u auta jsme za další hodinu rychlého sestupu. Nasedáme a přejíždíme po úzké jednoproudé silničce, kde se případnému protijedoucímu autu musíme vyhnout v malých vybočeních jménem „passing place“.
Na parkovišti u vodopádu Falls of Kirkaig jsme odpoledne. Tři kilometry k vodopádům a stejná vzdálenost zpět ale holky nemůže rozhodit, a tak poměrně nalehko vyrážíme okolo stejnojmenné čisťounké řeky vzhůru. Cestou potkáváme dva postarší Skoty, kteří si naložili až příliš. Jdou rybařit, ale váha všech prutů a výbavy na kempování je zmohla. Nahazujeme pár jejich batohů a pomáháme jim vynést alespoň část věcí k vodopádům.
Falls of Kirkaig je mohutným vodopádem. V poslední době ale moc neprší, a tak se z jindy opravdu hřmícího vodopádu stal jen takový „hezký vodopád“. Dokonce i chápu, že se zde někteří návštěvníci mohou koupat. Během minulých návštěv byla případná koupačka o život.
Zpátky u auta jsme za necelé dvě hodiny. Michal zatím uvařil a uklidil a nás v horkém dni láká koupačka (spojená s hygienou) v místní řece. Čisťounké a přebalené do další bothy vyrážíme do Lochinver, malinkého městečka, kde doplňujeme vodu.
Bothy Suileag se nachází pod ikonickou horou Suilven (731 m), našeho zítřejšího cíle. Auto necháváme na menším parkovišti, od kterého bohužel kvůli opravě silnice musíme dál pěšky. Až k bothy vede široká cesta, kterou by zvládnul projet terénní vůz, a tak nás kromě midges vlastně nic netrápí.
Po náročném dni nám začínají ubývat síly. Vysoké kapradí a pár zaoblených kamenných kopců okolo připomíná krajinu z Jurského parku. Cesta vede neustále nahoru a dolu. Po necelých pěti kilometrech jsme konečně v cíli.
V Bothy nás vítají dva nocležníci. Jsou milí, a tak mají holky nakonec místnost samy pro sebe a my s Michalem a Emmou stavíme stan uprostřed muchničkového pekla.
6. 6. úterý: Na předpovědi počasí se ve Skotsku nedá vůbec spoléhat. Dnes ráno mělo být úplně jasno a první mraky měly přijít až odpoledne. Žel situace je úplně obrácená. Suilven (731 m), náš dnešní cíl, je z 1/3 zahalen mlhou :/. Posouváme budíček na příznivější čas, ale když se situace ani po hodině v posteli nemění, vyrážíme do podmračeného rána tak jako tak.
První část trasy vede po pohodlné cestě. Po pár kilometrech ale odbočujeme na malou pěšinku doprava a začínám opravdu strmě stoupat vzhůru. Je ráno. Kromě několika jelenů nepotkáváme široko daleko živou duši. V sedle mezi východním a západním vrcholem se převaluje mlžný opar. Tak, jak stoupáme vzhůru, stoupají i mraky. Nespěcháme. Počasí se pomaličku zlepšuje.
V sedle děláme menší pauzu, a pak pokračujeme dál až na západní, nejvyšší, vrchol hory. Bohužel nám dnes počasí nepřeje. Vrchol je obestřen mraky, a tak nevidíme moře pod námi, městečko Lochinver, ani včerejší zdolaný Stac Pollaidh. Chvíli posedíme, uděláme vrcholovou fotku, a pak už celé zmrzlé začneme klesat zpátky k bothy.
Počasí se vylepšuje a tak můžeme ze sedla poprvé pozorovat okolní jezerní krajinu. Zpátky u bothy je náš vrchol už úplně bez mraků. Balíme všechny věci a po krátkém odpočinku vyrážíme zpátky k autu.
U auta nám už nad hlavou svítí slunce. Kvůli otravným muchničkám se dlouho nezdržujeme. Rychle házíme věci do kufru a přejíždíme přes Lochinver k pobřeží a majáku Point of Stoer. Point of Stoer je krásná skalní jehla tyčící se z moře. Domov hnízdícího ptactva i navigační bod, který je vidět třeba až z ostrova Handa. Od majáku je to ke kamennému sloupu zhruba 3 kilometry. Jenže my nemáme čas. Dnes nás čeká ještě delší přechod do bothy, a tak se jdeme „pouze“ projít okolo skalnatého pobřeží. Až na vyhlídku k Point of Stoer to nakonec nestíháme, ale i tak máme radost, holky totiž poprvé vidí v moři hluboko pod námi tuleně.
Po načerpání slaného mořského vzduchu přejíždíme přes úzkou klikatící se silnici okolo Loch Assynt a zátoky Loch Glencoul a Glendhu přes most až do osady Kylesku, kde parkujeme auto a vyrážíme okolo pobřeží zátoky Glendhu ke stejnojmenné bothy. Nad hlavou nám svítí slunce, sem tam se nám ukáže nějaký ten tuleň a před námi je závěr osvětleného horského údolí. Jedním slovem: nádhera. A aby toho nebylo málo, na klidné mořské hladině se celá ta krása zrcadlí, takže to máme rovnou dvakrát.
Po šesti kilometrech přicházíme k bothy Glendhu. Zdravíme se s lidmi, kteří přišli do chaty před námi. I přes naše protesty nám nakonec přenechávají celé horní patro chaty. Asi proto, že máme s sebou roztomilou spící Emmu? Těžko říct. Je poměrně pozdě, a tak nás čeká jen rychlá hygiena, vaření večeře a spánek.
7. 6. středa: Bothy Glendhu necháváme za zády hned ráno. Loučíme se s ostatními návštěvníky a vyrážíme dál okolo výběžku k chatě Glencoul. Cestou potkáváme jen jedinou osobu, pána, který se vypravil na nejnáročnější ze skotských dálkových tras, Cape Wrath trail a na cestě už strávil víc než dva týdny.
Stejně jako včera, i dnes ráno je pod mrakem. Čím víc se ale blíží k poledni, tím je obloha modřejší. U malé osamocené chaty Glencoul už svítí slunce. Odpočíváme. Vaříme čaj a někteří si dávají oběd. Na rozdíl od dvoupatrové obrovské chaty Glendhu je Glencoul malou chatičkou o dvou zpřístupněných místnostech.
Po načerpání sil vyrážíme dál na konec údolí se zátokou Loch Beag a po chvíli se před námi otevírá pohled na nejvyšší skotský vodopád, Eas a´Chúal Aluinn. Kousek za úrovní vodopádu přecházíme místní potok, který v případě deštivého počasí dokáže být pro výletníky nemalou překážkou. Zastavujeme u menšího vodopádku a vychutnáváme si pohled zpět do údolí.
Za vodopádem jdeme skrz hrbolatý terén vzhůru až na výškovou úroveň počátku vodopádu. I tady se potřebujeme alespoň na chvíli zastavit. Pohled z výšky na mořskou zátoku, padající vodu z vodopádu a údolí, kterým jsme před chvílí procházeli je famózní.
Na cestě potkáváme osamocený turistický pár, a pak překračujeme řeku, která padá do vodopádu. Pěšinka vede po rašelinovém poli stále vzhůru. I tady je, jindy mokrá a blátivá část, úplně vysušená. Další pauzu děláme až v nejvyšším bodě našeho výletu, v sedle u jezera Loch Bealach a Bhuirich, ze kterého poprvé vidíme až na klikatící se silnici pod námi. Dál už budeme pouze klesat. Vysíláme rychlého posla, Michala, aby nám dostopoval k autu a přijel na parkoviště pod námi (To abychom pak nemuseli absolvovat ještě dalších 8 kilometrů po silnici.). A za necelou hodinu jsme už u posledního z dnešních krásných míst, menšího vodopádu Allt Chranaidh, který se nachází hned vedle parkoviště a Michalem přistaveného auta.
Nasedáme a přejíždíme dál na sever. Slunce svítí a obloha je skoro bez mráčku. Ze silnice 500 odbočujeme ve Scourie do malého kempu u pobřeží. Horká sprcha, čisté oblečení, studené pivo v restauraci… ach jak je tu krásně.
8. 6. čtvrtek: Dnes nás čeká trochu odpočinkovější den. To ale neznamená, že ráno budeme vylehávat. Naopak. Balíme stany a všechny věci a přejíždíme k nedalekému přístavnímu molu v Tarbetu, odkud vyrážíme prvním „trajektem“ (= rozuměj malou lodí pro cca 12-15 osob) na ostrov Handa.
Celý ostrov Handa je přírodní rezervací. Na ostrově se nachází stovky tisíc hnízdících párů všech možných druhů mořského ptactva. Jediným poplatkem je 20 liber za trajekt, kterým se na ostrov dá dostat. Po přistání nás vítají dobrovolníci, kteří se o ostrov starají. Opravují chodníky, počítají jednotlivé kusy z kolonií hnízdících druhů a informují o stavu krys, které sem dokáží doplavat z pevniny.
Nad hlavou nám opět svítí slunce. Jdeme po dřevěném chodníčku přímo k velkému útesu, který se nachází na severu ostrova s největším počtem hnízdícího ptactva. Pomocí dalekohledu vidíme první papuchalky. Jejich neobratný let, kdy vedle tlustého tělíčka třepotají disproporčně krátká křidélka, je nezaměnitelný. Když se k tomu přidá ještě barevný zobáček a jasně oranžové nožky, víme, že se právě díváme na papuchalka.
Oči nemůžeme odtrhnout od útesu. Po hodině se posouváme o jeden útes dál, kde vidíme papuchalky z metru. Fotka střídá fotku, ale na mobil se toho stejně moc nafotit nedá. Pokračujeme okolo ostrova a po třech hodinách se vracíme ke strážní budce se záchodem.
Objednáváme loďku zpět na pevninu, kde se i zanedlouho vyloďujeme. Parkoviště je úplně narvané. Chápu, je krásně a lidé chtějí vidět papuchálky.
Nasedáme do auta a přejíždíme dál na sever do Kinlochbervie, kde kupujeme dobrůtky na gril. O kousek dál, na parkovišti u Sandwood bay, necháváme auto. S batohy obtěžkanými kempovací výbavou a jídlem na gril jdeme ke stejnojmenné jedné z nejkrásnějších skotských pláží. Cestou míjíme návštěvníky, kteří se z pláže akorát vrací.
Po necelých dvou hodinách chůze přicházíme k obrovským písečným dunám, které kopírují rozlehlou bílou pláž. Nikde ani živáčka. Stavíme stany a hledáme vyplavené dřevo, které (podle Michala): „Musí být přece na každé pláži.“. No, tak tady není. A tak jsme nakonec rádi za gril na jedno použití, bez kterého bychom si dnes neuvařili.
Slunce pomalu zapadá. Místo dřeva topíme vysušenými kravskými lejny a s krásně nahřátými kameny jdeme i spát.
9. 6. pátek: Spaní na pláži je určitě velmi romantickou záležitostí. Když máte ale mokrý písek úplně všude (protože ráno přece padá rosa!), už to tak romanticky nezní. Naštěstí svítí slunce, a tak balíme a posouváme mokré stany z chladného stínu do slunečního svitu.
Ze Sandwood bay vyrážíme zpátky k autu přes jižní útesy, ze kterých máme pláž jako na dlani. V dálce dokonce vidíme i maják na výběžku Cape Wrath. Když už jsme nestihli výlet ke skalní jehle Point of Stoer, jdeme se alespoň podívat k její menší kopii Am Buachaille.
Z útesů se odvracíme do vnitrozemí a cestou necestou stoupáme ke kopečku Carn an Righ (133m), ze kterého už vidíme pohodlnou cestu k autu.
Obloha je úplně bez mraků. Je horko. Přejíždíme dál na sever k Durness, konkrétně k malému molu, ze kterého jednou za čas vyplouvá lodička na nejseverozápadnější bod pevninského Skotska, Cape Wrath a jdeme se projít.
Místní vody jsou velmi mělké a útesy poměrně vysoké. Svítí slunce, a tak je mořská voda prozářena do přenádherných barev. Co chvíli potkáváme nové písečné pláže, které by, společně s tyrkysovou vodou, mohly směle konkurovat těm karibským. Je nádherně. Jen velmi větrno.
Za úzkou průrvou Balnakiel Gloup cave přicházíme ke golfovému hřišti a starému hřbitovu v osadě Balnakeil. Michal nás tu čeká s autem, a tak nasedáme a přejíždíme do nedaleké jeskyně Smoo cave.
Jeskyně Smoo cave byla obydlena už za dob Vikingů. Našli se tu dokonce i artefakty a kosti různých zvířat z doby prehistorické. Procházíme po schodech dolů k obrovské klenbě a pak se druhým schodištěm vracíme zpět.
Za Durness měníme směr jízdy. Severněji to už nejde, a tak pokračujeme okolo nejsevernějšího pobřeží ve směru na východ. Maják na Strathy point je naší dnešní poslední zastávkou. Po kilometru přicházíme k typické budově postavené dle rukopisu stavitelské rodiny Stevensonů. I zdejší pobřeží lemují jeskyně a vysoké skalní útesy a i tady se z maličkých zátokách schovávají tuleni.
Do Thursa přijíždíme v podvečer. Jestli se to tak vůbec dá říct. Ono tady na severu totiž v polovině června slunce skoro nezapadá. Ubytováváme se v malém několikapatrovém domečku, který máme jen pro sebe.
10. 6. sobota: Vůbec nejsevernějším bodem Velké Británie je výběžek na Dunnet head. Když budete mít štěstí a bude vám svítit slunce (tak jako samozřejmě i nám), uvidíte odtud celé jižní pobřeží Orknejí. Kromě okolních ostrovů můžete na Dunnet head pozorovat i poletující papuchalky nebo třeba alkouny a ladné tereje. Na Dunnet head jsou i pomalu chátrající budovy kasáren a bunkrů z 2. světové války.
Po Návštěvě Dunnet head pokračujeme dál na východ k hradu Castle of Mey, který využívala nedávno zesnulá královna jako svou letní chatu. Kromě prohlídky jednotlivých komnat můžete navštívit i nádhernou zeleninovou zahradu, která funguje jako pěstírna ovoce, zeleniny a květin pro královský stůl.
I přesto, že jsou Dunnet head a Castle of Mey opravdu turistickými místy, nic nepřekoná „turistickou past“ na John O´Groats, kam se sjíždí autobusy se všemi skotskými turisty. Kromě XY obchodů se suvenýry a faktem, že: „Tady končí silnice“ tu opravdu nic není.
Stáčíme se na jih a brzy zastavujeme u daleko zajímavějšího výběžku Duncansby head, na kterém se nachází další maják z dílny slavných Stevensonů a hlavně neskutečně nádherné útesy, skalní výchozy a samostatně stojící mořem bičované skalní jehly. I tady je možné spatřit papuchalky, ale musíte mít opravdu štěstí.
Procházíme se okolo skalnatého pobřeží a nad hlavou nám svítí slunce. Už zítra budeme zpátky v civilizaci, v ruchu tepajícího Edinburghu, jaký kontrast s klidným, tichým pobřežím.
Městem Wick jen projíždíme. U velkého Tesca dobíráme naftu a dokupujeme dobrůtky. Nedaleký hrad Castle Sinclair Girnigoe je jedním z mnoha hradů a vzpomínek na dřívější zašlou slávu skotského pobřeží. Návštěva hradu je bezplatná a to i přesto, že se neustále už několik let opravuje. Je postaven kousek severně od Wicku a v jeho blízkosti se nachází i další maják (ano, opět od Stevensonů).
Po návštěvě hradu Castle Sinclair Girnigoe přejíždíme dál na jih. Celé severovýchodní pobřeží je poseto neolitickými památkami. Abychom měli od všeho něco, zastavujeme i na neolitickém nalezišti Hill O’Many Stanes. Protahujeme nožky u stovek malých menhirů, které se nedají pořádně vyfotit, a o kterých nikdo neví, proč za jakým účelem tu vlastně jsou.
Poslední z dnešních zastávek nás přivádí do období temna. Tedy doby, kdy byli obyvatelé skotské vysočiny nuceni opustit své domovy v úrodných oblastech vnitrozemí a přesídlit se na větrem bičované nehostinné útesy, kde byli odkázáni na živoření nebo odchod do neznáme Ameriky či Austrálie. Jednu z takovýchto vesnic, tedy její zbytky, můžeme pozorovat na útesech ve vesnici Badbea Clearing village.
Dnes bydlíme v malém městečku v Helmsdale. Ubytováváme se v soukromém domečku a dáváme si večeři v místní restauraci. Po všech těch nachozených a naježděných kilometrech si to určitě zasloužíme.
11. 6. neděle: I dnes nás čeká roadtrip směrem na jih. Vracíme se do Edinburghu. Cestou máme ale spoustu krásných zastávek. Tou první je návštěva pompézního hradu Dunrobin. Procházíme okolo mohutných zdí a nakukujeme do překrásné zahrady, která téměř navazuje na mořské pobřeží. Vévoda ze Sutherlandu si svoje sídlo nechal zařídit opravdu ve velkém stylu. Dokonce je kousek od zámku zbudována i zastávka vlaku. Jen škoda, že je kromě Dunrobinu znám i svou krutostí během „čistek na vysočině“, kdy násilně deportoval téměř celou populaci skotského severu.
Další zastávkou je „hlavní město severu“, Inverness. Dáváme si rozchod na hodinu a půl, kdy s Michalem jdeme navštívit mou sestřenku Kristýnu a holky se jdou projít po městě.
Z Inverness přejíždíme na bojiště Culloden, kde se odehrála poslední bitva na britském území. 16. dubna roku 1746 zde proti sobě nastoupily oddíly Angličanů a Skotů. Výsledek bitvy, který skončil drtivou porážkou Skotů, rozhodl o neúspěchu Jakobitského povstání a na dlouhé roky uvrhl Skotsko a skotské tradice a kulturu do zapomnění a opovržení. Fotíme se s památečním kamenem klanu Fraserů (milovníci Cizinky vědí), a poté pokračujeme k nedalekým neolitickým pohřebním komorám Clava cairns.
Nádherné kamenné městečko Dunkeld s katedrálou je naše záchranná zastávka po dvouhodinové jízdě na jih. Protahujeme si nohy menší procházkou okolo historických kamenných domečků a obdivujeme krásu kamenné katedrály i mohutnost vzrostlých stromů, které se nachází v okolním parku.
Do Edinburghu přijíždíme okolo šesté odpoledne. Parkujeme u královského paláce Holyrood a protože máme po celodenním přesunu ztuhlé nohy, jdeme se projít do parku k vrcholu Arthur´s Seat (251 m). Stačí pár výškových metrů a Edinburgh v čele s Hradem, Královskou mílí, Královským palácem i Parlamentem a vrcholem Calton Hill máme jako na dlani.
Z Parku se vracíme směrem k Holyrood, a protože ještě nejsme úplně zničení, jdeme se projít po Královské míli vzhůru k Hradu, a poté dolů přes Princess gardens a po Princess street okolo Scott Monument do Nového města, kde bydlíme. Ubytováváme se a balíme. Zítra nad ránem letí holky domů.
12. 6. Pondělí: Je 3:40 a my vezeme holky na letiště. Loučíme se a děkujeme. Tak zase příště 😊.
#sever_Skotska #cestopis #výlet #road_500 #na_sever_od_Inverness #Skotsko_s_průvodcem #průvodce_Skotsko #bothy #kemping_ve_Skotsku #stanování_ve_Skotsku #highlands #Ullapool #severní_Skotsko #Edinburgh #ostrov Handa #Highands #skotská vysočina #skotské highlands
Comments