• Klara Skuhrava

Island kolem dokola 6

Aktualizováno: 25. pro 2020

Krajina okolo jezera Mývatn

30. 7. Po čtyřech hodinách spánku nás budí jasný sluneční svit. Je na čase vstávat. Oblast okolo jezera Mývatn je plná zajímavých krajinných geologických prvků odkazujících na stále aktuální vulkanickou činnost. Bylo by tedy velkou chybou celý den prospat.


Jako první navštěvujeme jeskyni s horkými prameny Grjótagjá. Bohužel se zde nesmí koupat, a tak místní úplně průzračnou vodu obdivujeme alespoň ze břehu. V jeskyni Grjótagjá se mimo jiné koupaly i hlavní postavy seriálu Hra o trůny, takže tu bývá dost narváno…

Hora (kopec) Námafjall (490 m) se nachází jen o několik kilometrů dál. Auto necháváme na parkovišti u vroucích bahen Hverir, která se nachází u paty Námafjallu. Okolo nás jsou tmavě šedá bublající bahniště a sytě žluté horniny, které tvoří i kopec před námi. Slunce nám svítí nad hlavou a na islandské poměry je vedro. Z vrcholku Námafjallu máme jezero Mývatn i okolní krajinu jako na dlani. Jedním slovem nádhera! Pod námi jsou přírodní lázně, obrovské jezero, kuželovité sopky i neustále kouřící výdutě. Pod chodidly nám škvrčí písek a krystaly síry.


Krafla je 818 metrů vysoká hora, okolo které je vystavěna geotermální elektrárna. Všude okolo se nachází pozůstatky nedávné vulkanické činnosti, černá, pod nohou praskající lávová pole. Jdeme se projít po krajině, kterou formovala poslední erupce z roku 1984. Těžko uvěřit, že místní láva je opravdu tak stará. Z některých puklin stále ještě sálá horký vzduch a sražené vodní páry. Z vyvýšeniny Leihrnjúkur (592 m) máme báječný výhled. Ani tady nechybí bublající syrné jezírka a vývěry.


Nedaleko okružní procházky přes horu Leihrnjúkur se nachází těžko vyfotitelné jezero Vití. Kráter, v jehož středu se odráží hladina mléčně modrého jezera, je opravdu nádherný. Jdeme se projít na jeho nejvyšší bod. Dál bohužel kvůli provazu nemůžeme.

Je horko. Sjíždíme okolo elektrárny zpět a po několika málo kilometrech parkujeme u „Nekonečné sprchy“. Jedná se o další z horkých vývěrů, pod kterým se můžete sprchovat jak dlouho uznáte za vhodné. Voda totiž nikdy nepřestane téci. Slunce svítí, a protože máme hlad, vybalujeme vaření a chystáme další z výborných obědů v podání Expresmenu.


Sluníme se na trávě a po čase vyrážíme dál. Dnešní poslední zastávka se nachází hned naproti jezera, v oblasti Dimmuborgir. Je odpoledne a na místním parkovišti se tísní jedno auto vedle druhého. Procházíme okolo roztodivných lávových útvarů (jeskyně, skalní oblouky a okna nevyjímaje) a poté necháváme veškeré turisty za zády. Našim cílem je kráter Hverfjall, jeden ze symbolů zdejší krajiny.


Procházíme skrz pomalu zarůstající lávová pole a brzy se už dostáváme k patě kráteru. Před námi je příkrá velmi kluzká cesta vzhůru. Kamínky se nám sypou pod nohama, takže je náš výšlap vzhůru ještě náročnější, než se na začátku zdálo. Z vrcholu kráteru máme ale 360° výhled do krajiny okolo. Obcházíme korunu kráteru a vracíme se stejnou cestou zpět k autu.

Na další objevování není čas. Vracíme se do kempu, vaříme rychlou večeři (polévku) a vyjíždíme směrem k místním lázním. Pavla vysazujeme po cestě- návštěva horkých pramenů ho neláká, a tak vyráží na horu Hlídarfjall, jedno z nejlepších míst na pozorování okolní krajiny.


Přírodní lázně Mývatn nejsou levnou záležitostí. Každopádně jejich návštěva za to stojí. Dle mého názoru mnohem víc, než šíleně předražená a daleko známější Modrá laguna. Po dvou hodinách namáčení, saunování a ochlazování jsme už úplně „rozpuštění blahem“ a je čas se vrátit zpět. Je podvečer a po celodenní aktivitě doplněné koupelí jsme úplně vyřízení.


Severní Island

31. 7. Oblohu pokryla šedá clona. Vstáváme a rychle balíme stany. Do auta nasedáme právě v čas. Začíná pršet. Jezero Mývatn a jeho vulkanickou krajinu necháváme za zády. Dnes nás čeká road-trip po severním Islandu. První dnešní zastávkou je vodopád Godafoss. Venku prší tak, že by psa nevyhnal. My se ale deště nebojíme a poprvé pořádně testujeme nepromokavé oblečení.

Pět minut venku a jsme všichni durch. V poloběhu naskakujeme do suchého auta a pokračujeme dál. V Akureyri je situace s deštěm o trochu lepší. Vyrážíme tedy do „hlavního města severu“ a procházíme místní obchůdky, kde nás prodejci lákají na „Tax refund“ – slevu produktů díky následnému vrácení daně (pozn. Jak si po několika měsících uvědomujeme. K žádnému vrácení daní nikdy nedošlo…)


Z deštivého Aureyri pokračujeme dál. Cestou nepřestává pršet. K dešti se připojuje i velmi silný vítr. Zastavujeme v pivovaru a následně v restauraci Bruggsmidan. Je tu teplo, pivo a záchody. Ideální místo na „přežití“ islandského nečasu.


Počasí se lepší a tak pokračujeme do extrémně větrného a deštivého Siglufjördur, kde nakupujeme báječná pivečka ve speciálním obchodě prodávajícím alkohol, Vinbudin. Po mnoha kilometrech děláme menší zastávku na protažení nožek u památníku s legendou o prvním připluvším Vikingovi, a pak nás čeká projížďka tunelovým systémem zpátky na jih.

Grafarkirkja je dřevěná kostelní kaple uprostřed luk, přibližně 20 kilometrů od mnohem významnějšího místa, Holaru. Holar je zdánlivě ospalé a zapomenuté místo uprostřed hor. Pravdou ale je, že se jedná o jedno z nejdůležitějších duchovních míst na Islandu, kde se nachází univerzita, katedrála (v našem podání kostel), dřevěné drnové domečky a vlastní minipivovar, který otevírá pouze v pátek od 20:00.


Naše první kroky vedou do zdejší katedrály, ze které se linou nádherné tóny. Máme štěstí. Postarší pán a klavíristka zde společně nacvičují. Chvíli postáváme a posloucháme, a pak už pokračujeme dál do drnových domečků s travnatou střechou. Otevřena je i úplně tichá a zdánlivě opuštěná budova univerzity.


Holky zajímá hlavně zdejší restaurace, a tak se trochu mimo plán zastavují na oběd ještě tady. Místní kuchyně je výborná. Tedy alespoň takto to s podrobným popisem všech jídel a ingrediencí vypráví zbytku osazenstva, které na ostatní mezitím čekalo.

Kostel Pingeyrarkirkja je další z významných kulturních a historických míst severu. Bohužel je zde kvůli covidu zavřeno. Počasí se lepší každým okamžikem. Z hlavní silnice odbočujeme doprava na štěrkovou, úplně děravou cestu. Jedu krokem. Po nekonečné jízdě zastavujeme u mořského skalního oblouku Hvítserkur. Jdeme se projít na vyhlídku a marně hledáme slibovaná početná tulení stáda.


Po krátké poradě se rozhodujeme pokračovat po štěrkové cestě okolo celého výběžku dál. Slunce svítí a pomalu se sklání nad vodní hladinu. Déšť a marast dnešního dne jako by zmizel do zapomnění.


U Illugastadir konečně zastavujeme. Šipky nás vedou za tulení kolonií, která je dle mého názoru „nic moc“. S desítkami tuleňů okolo skotských zátok se zdejších pár vykukujících hlav nedá srovnat. Daleko krásnější je místní krajina, která se v zapadajícím slunci halí do oranžových a červených tónů.

Opět nasedáme do auta a pokračujeme dál. Vracíme se na okružní asfaltovou silnici a sjíždíme opět k další zátoce, kde nás čeká pronajatý byt. Přijíždíme v noci. Venku fouká. V rychlosti se střídáme ve sprše a ještě rychleji zalézáme do peřin a usínáme.


Snaefellsness

1. 8. Budíme se do dalšího šedivého rána. I dnes máme program nabitý, a tak rychle snídáme, balíme a nasedáme do auta. Naším dnešním cílem je výběžek Snaefellsnes, ke kterému se dostáváme přes dvě horská sedla. Všude okolo nás je hustá mlha. Kvůli volně se pohybujícím ovcím musíme jet pomalu.


První zastávkou jsou menší vodopády Glanni. Místní peřeje se nedají srovnat se všemi těmi vodopády, které jsme už na cestě okolo Islandu navštívili. Daleko zajímavější zastávkou je tak nedaleký kráter Grábrók, ze kterého se nám naskýtá skvělý výhled po okolní podmračené krajině.

Nasedáme do auta a vracíme se po silnici jedna zpět k severu, načež odbočujeme na stoupající šedesátku. Po několika kilometrech přijíždíme k jedné z mnoha islandských farem. V místním obchůdku nabízí domácí zmrzliny, sýry i ikonický skyr- islandský kyselý tvarohový jogurt.


Po menší pauze pokračujeme dál a brzy odbočujeme na nezpevněnou padesát čtyřku, která nás vede po severním pobřeží Snaefellsnes. Brzdíme u malého kaňonu Skrauma, kde mi dochází, že po všech těch islandských krásách, které jsme už viděli, bude najít další „wow“ těžší a těžší.


Pokračujeme po drkotající se cestě dál a kromě jedné vyhlídky na pobřeží nezastavujeme. Helgafell je islandská svatá hora. Prý se zde plní přání, a tak parkujeme u její paty a po odborném popisu „jak si správně přát“ jdeme v tichosti vzhůru.

Přestože je Helgafell spíše takovým „brdkem“, výhled po rovinatém pobřeží je z jeho vrcholku nádherný. Jen kdyby nebylo pořád tak zataženo. Po sestupu ještě chvíli mlčíme. Je to zvláštní pocit. A pak už převládnou fyziologické potřeby. Vytahujeme vaření a děláme další skvělé jídlo od českého výrobce Expresmenu.


Protože jsme zatím celé dopoledne proseděli v autě, je potřeba se trochu více provětrat. V hledáčku máme výšlap na vrchol Horn (406 m). Auto necháváme zaparkované u cesty a vyrážíme po „kozí stezce“ vzhůru. Závěrečné stoupání je náročné. Struka nám pod nohama klouže a na nakloněné rovině se nemáme čeho chytit. I tak se ale nakonec dostáváme mezi zajímavé turfové balvany, které jsou ledabyle poházené po místní měsíční krajině. Vrchol Hornu se nám co chvíli halí do mlhy. Jít či nejít dál? Nakonec se s Pavlem a Ivou rozhodujeme pro zdolání závěrečného trochu lezeckého úseku. Na vrchol, ze kterého máme neskutečné výhledy, se pak dostávám pouze já a Pavel.

Cestou zpět procházíme skrz borůvkový ráj. Obrovské plody tu zřejmě nikdo nesbírá, a tak se paseme jako kobylky. K autu přicházíme právě včas. Začíná pršet. Nasedáme a ze zbytku severního pobřeží vidíme jen kapky deště na čelním skle. Prší jako z konve. Na další zastávku, vodopád Grundarfoss, jde Pavel sám. My ostatní sedíme v teple a relativním suchu auta.


V Olafsviku přestává pršet úplně. Místní kemp je ale podmáčený. Stavíme stany na dva dny a od několika Čechů se dovídáme, jaké máme vlastně štěstí. Jejich dovolená je prý úplně propršená.




PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU...


...NÁSLEDUJÍCÍ ČÁST CESTOPISU

10 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše