Arnarstapi a další velryby
2. 8. Už od večera kontroluji předpověď počasí a přemýšlím, kam vyrazit. Na výběžku Snaefellsnes má dnes celý den pršet. O trochu lepší je předpověď okolo Arnarstapi. A tak nakonec nasedáme do auta a měníme směr. Přejíždíme ze severu na jih. Do Arnarstapi to máme necelých padesát kilometrů.
Parkujeme auto v přístavu a vycházíme na procházku okolo čedičového pobřeží. Neprší. Místní pobřeží je tvořeno skalními oblouky, čedičovými sloupy a samostatně stojícími útesy, na kterých hnízdí mořští ptáci.
Cesta do Hellnaru je příjemně vyšlapanou pěšinkou, takže se nedá ztratit. V Hellnaru se nachází proslavená (rozuměj široko daleko jediná) kavárna u pobřeží. Chvíli sedíme, a pak k naší radosti konečně přichází čas otevřít. Dáváme si kafíčko, dortíčky a pozorujeme vodní hladinu, na které pluje „divný kus dřeva“.
Nemůžu si pomoci. Rentgenuji mořskou hladinu s přesvědčením, že objektem je rybí ploutev. Platíme a pokračujeme okolo pobřeží dál. Na menší vyvýšenině máme o moři lepší přehled a skutečně- před námi je velmi pomalu kroužící ploutev. S bušícím srdcem se s dalekohledem v ruce přibližujeme k pobřeží. Marně přemýšlíme, co by to mohlo být. Velikostí velryba, pohyby žralok, nebo kláda dřeva. Žádný vodotrysk, žádný vlnivý vertikální pohyb… po několika minutách vzdáváme a celý případ uzavíráme. Jedná se o žraloka velkého… nebo taky ne :).
Ve vodách okolo Arnarstapi je živo. Na horizontu pozorujeme další ploutev. Tentokrát se jedná o velryby a delfíny. Vodotrysk a šplouchnutí do vody je toho jasným důkazem. Další velrybu potkáváme přímo na skalnaté pláži. Její rozkládající se pach cítíme z dálky.
V dálce před námi vidíme vysoké bazaltové útesy Lóndrangar. Na útesech okolo nás pozorujeme hnízdící buřňáky a sem tam i nějakého toho papuchalka. U útesů Lóndrangar je nabito. Nedaleké parkoviště a krátká procházka sem i v dnešní době láká spoustu turistů. Loučím se s ostatními, kteří pokračují dále k majáku Malarrif, a sama jdu stopovat zpět k autu.
Po dvou kilometrech mě konečně nabírá příjemný německý pár, se kterým se vezu až do Arnarstapi. Nasedám do auta a za dalších patnáct minut jsem už na smluveném místě setkání. V plném pokračujeme dál na západ.
Oblázková pláž Djupalon je oblíbeným místem mnoha výletníků. Po tmavých valouncích jsou poházeny korodující zbytky lodního vraku. Koupat se zde nesmí. Oceánské proudy by jakéhokoli plavce rychle odnesly na širé moře.
Další zajímavostí jsou desítky kil vážící valouny, které odhalovaly sílu vikingských námořníků a současně je sortovaly na jednotlivé pracovní pozice na lodi. I my zkoušíme alespoň ty nejmenší zvednout. Jde to ztuha… na lodích bychom nevykonávali dobrou práci.
Zvedá se vítr. Přejíždíme dál na západ a nacházíme si klidné místo se stolečkem, kde vaříme velmi pozdní oběd. Počasí se lepší. Dokonce i mraky zahalující celý den ledovec Snæfellsjökull konečně mizí v dáli.
Po jídle je potřeba menší procházky. Naším cílem jsou krátery Saudhóll a výrazně známější tmavěoranžovo-červený Saxhóll. Procházíme se skrz mechem a lišejníky porostlou lávu a po několika kilometrech přicházíme na opuštěný kráter. Nikde nikdo. Jen my a islandský vítr.
Je pozdní odpoledne, a tak na Saxhóllu potkáváme jen pár turistů. I odtud je výhled na okolní krajinu parádní. Saxhóll je poslední dnešní zastávkou. Po celodenním putování okolo pobřeží jsme unaveni. Vracíme se do kempu a ještě před tím, než vystoupíme z auta děláme na sedadlech menší večírek :).
Vodopád Glymur a cesta do civilizace
3. 8. Dnes nás čeká přejezd do Reykjavíku. Balíme mokré stany a opouštíme výběžek Snæfellsness. Ještě před tím ale ještě zastavujeme u dvojitého vodopádu Bjarnarfoss. Slunce svítí a ve zpětném zrcátku se nám konečně odkrývá pohled na třpytící se zasněžený ledovec Snæfellsjökull.
Je sice ještě dopoledne, i tak ale zastavujeme u horkých pramenů Landbrotalaug. Místní bazének, nebo spíš výduť je naplněna příjemně horkou vodou. Zkoušíme limity lávové pukliny a nakonec se do malého otvoru vejdeme skoro všichni.
Hora Eldborg je dalším z kráterů po cestě. Parkujeme auto a ještě před obědem se jdeme projít k jeho úpatí a dál na jeho korunu. Vyšlapaná cestička vede po rovině skrz vrbové křoviny. Výhledy z Elborgu jsou krásné, i tak se ale shodujeme, že nejlépe vypadá kráter z dálky.
Zpátky u auta děláme rychlý oběd, a pak už opět nasedáme a přejíždíme k vodopádu Glymur. Původně to měla být jen krátká procházka k patě vodopádu. Kdo mohl tušit, že se nakonec rozhodneme k celému okruhu, který zahrnuje i brodění ledové řeky? :) … Glymur je druhý nejvyšší islandský vodopád. Není mohutný tak jako Gullfoss nebo Detifoss. Jeho nádhera a unikátnost je v celkové krajinné scenérii. Cesta k vodopádu vede po okraji hlubokého úzkého kaňonu, který Glymur uzavírá dlouhým ladným vodním závěsem.
Po okružním výšlapu nasedáme opět do auta. Do Reykjavíku přijíždíme v pozdním odpoledni. Akorát včas vše přebalit, vybalit, vyházet a zase pěkně poskládat a nabalit. Zítra nám to už letí, a tak máme před sebou poslední půl den ve městě.
Kruh se uzavírá
4. 8. Všechno jednou končí. Balíme zbytky rozházených věcí a nasedáme do auta. Dnes už se nikomu nic nechce. Jediným plánem jsou nákupy. Vyrážíme do charitativních obchodů, kde se prý dají najít krásné islandské svetry s výraznou slevou. Takhle brzy tu ale mají zavřeno, a tak se přesouváme do nákupního střediska, ze kterého se vracíme zpět do města, abychom zjistili, že hezké svetry už došly.
V poledne tedy necháváme město za zády a přejíždíme na letiště, kde se loučíme.