Prvních 100 km z Leonu do Pieros (Cacabelos)
Říká se, že prvních sto kilometrů je těch nejhorších. První den má člověk ještě hodně sil, takže se jde celkem dobře. Druhý den se ale probudí zmožené tělo. Nahodit batoh je těžší. Začínají se ozývat první otlaky na ramenou a nateklejší nohy najednou nevklouznou do bot tak jednoduše jako první den. Každý další den se jde hůř a hůř. Objevují se nové otlaky, nové puchýře. Poutník už neví, jak a kam umístit batoh, aby to tolik nebolelo.
Když už je bolest nesnesitelná, přichází na řadu z čista jasna úleva. Člověk se konečně podvolí tělu. Záda najednou přestávají bolet, otlaky se uklidňují a puchýře tolik nevadí. Tělo je otupeno. Bolest začíná být normou. Najednou se jde lehčeji. Jenže to musíte překonat první týden, případně prvních sto kilometrů pochodu.
Do Leonu jsme přijely odpoledne. Na nádraží doplnili vodu a nahodily batohy. Mezi námi a naším cílem je vzdálenost 310 km. Procházíme vyhřátými, kamennými uličkami historického města. Naše první razítko do poutnického pasu dostáváme ve zdejší katedrále, která je pro turisty do 16:00 uzavřena. Místní kastelán je ale zlatý. Chápe poutnickou potřebu razítka, a tak si sedá na lavičku a tiskne dvě razítka do dvou poutnických pasů. Děkujeme a s pověstným „Buon camino“ se vydáváme na cestu z města.
Dnešní den je takovým oťukáváním našich sil a camina. Procházíme skrz průmyslovou oblast města a končíme po prvních osmi kilometrech v La Virgen del Camino. Druhý den vstáváme společně s ostatními v 6:00. Venku je ještě tma. Po rychlé snídani nahazujeme batohy a noříme se do ztemnělé krajiny. Venku je chladno. Na stéblech trávy se s prvními slunečními paprsky třpytí jinovatka. Dnes máme na výběr- můžeme celý den šlapat okolo silnice, nebo si zajít několik kilometrů a užít si venkovský klid. Volíme druhou variantu a z hlavní silnice odbočujeme doleva mezi louky a pole. Jsme svěží a máme ještě chuť testovat naši fyzičku. Dnes je v plánu něco málo okolo třiceti kilometrů. Po celodenním pochodu přicházíme do klidného městečka Villares de Órbigo. Jsou čtyři hodiny odpoledne a my se ubytováváme v městském albergue. V plánu je nákup potravin, vaření večeře a popíjení červeného vínečka.
Další den na cestě
Je něco málo před sedmou ranní. Vycházíme z Albergue a pokračujeme přes zemědělskou krajinu směrem k Astorze. Okolo nás se pohybují další ztemnělé postavy. Všichni mlčí. Je jasno a chladno.
Při Příchodu do Astorgy už naplno pociťujeme sílu slunečních paprsků. Zastavujeme na náměstí a objednáváme vínečko. Není kam spěchat. Dnešek je ve znamení odpočinkového dne. Loučíme se s Astorgou a pokračujeme směrem na západ. Prašná cesta vede mírně do kopce. Zastavujeme po 26 kilometrech ve vesničce Santa Maria de Somoza. Objednáváme si pivečko, užíváme si slunečného dne na zdejší zahrádce a nakonec se zde i ubytováváme.
Přes hory
Vstáváme opět okolo šesté ráno. „Dnes bude opět jasno,“ pomyslím si při pohledu na hvězdné nebe a jinovatku všude okolo. Je asi nejchladnější ráno. Rychle se balíme a prcháme zšeřenou krajinou. Na cestě potkáváme italské kamarády z předchozího dne a Slováka. Dáváme se do řeči a trávíme v podstatě celý den s nimi. Co chvíli zastavujeme na kafíčka a odpočinkové pauzičky, které nám zpříjemňují dnešní konstantní cestu vzhůru. Procházíme přes horské sedlo okolo osady Manjarin a konečně začínáme klesat až na úroveň vesničky Riego de Ambros. Dnes už to až do kamenného středověkého městečka Molinaseca nedáme. Ubytováváme se tedy po třiceti dvou kilometrovém pochodu a odměňujeme se červeným španělským vínečkem.
Dnes nás čeká putování skrz městskou aglomeraci Ponferrady, nic příjemného. Budíme se jako obvykle nad ránem a prcháme zšeřenou krajinou. Do městečka Molinaseca přicházíme ve chvíli, kdy se zdejší poutníci akorát chystají vyrazit na cestu. Čeká nás další horký den. V centru Pontferrady odhazujeme vrstvu za vrstvou, až se dostáváme na úroveň kraťasů a tílka. Batohy těžknou. Procházíme městečkem s templářským hradem z 12. století a pokračujeme dál na západ.
Dnes je opravdu krásně. Možná až příliš teplo. Potíme se ve sluneční výhni a pozorujeme hnízda čápů. Jsou všude. Za městečkem Cacabelos toho máme tak akorát. Další hostel se nachází v Pieros. Vlečeme se do kopce a doufáme, že Albergue bude volné.
Máme štěstí, zdejší vegetariánské milé prostředí má místo na spaní i pro nás. Dnes mám narozeniny, a tak zcela nečekaně na mě čeká i dárek a milá oslava s místními. Krásné završení prvních sto kilometrů!