Nekonečných 33 km
Dnes byl před námi rozhodně nejtěžší den celé poutě, čekalo nás 33 kilometrů! S Fernandou a ostatními jsme se rozloučili už předchozího večera. Snídani jsme totiž vzhledem k našemu naplánovanému brzskému odchodu nestihly.
Vyšly jsme do nocí zahalené krajiny. Zvuky vydávaly pouze naše vlastní kroky. Nesvítily jsme, nebylo třeba. Oči si za chvíli samy zvykly. Včerejší rolování ani dnešní paracetamol zatím nezabraly. A tak jsem opět kulhala. Jako včera, i dnes se chůze zlepšila po prvních pár kilometrech. Postupně začalo svítat.
Do Ponte de Lima
Konečně jsme přes vinice a lesní cesty došly do jednoho z nejstarších portugalských měst: Ponte de Lima. „Prvních 15 kilometrů za námi,“ s nadšením jsme provolávaly „sláva“ a na místním trhu nakoupily ještě teplý chléb a salámy. „Super! Už jen 18,6 km před námi,“ pomyslely jsme si a usadily se ke svačině. A pak začala moje soukromá honba za vložkami do bot. V Ponte de Lima mají totiž lékárny otevřeno na střídačku, a tak jsem nejdřív šla od jedné k druhé a následně se nechala poslat kilometr mimo naši cestu, jen abych zjistila, že i tato lékárna je dnes zavřena. „Dnes je státní svátek,“ oznámila mi milá baristka ve vedlejší pizzerii a já se rozhodla dnešní hledání lékárny vzdát.
S neúspěchem jsem se vrátila zpět k holkám. Dopily jsme čajíky a pokračovaly dál. Dnešní trasa vedla překrásnou krajinou. Louky střídaly lesy a vinice, a pak přišel „okamžik pravdy“, ostrý výstup na Alto da Portela Grande. Překročily jsme tedy řeku Fonte a začaly stoupat vzhůru. Brzy jsme se dostaly do borovickového lesa, ve kterém se z borovic sbírala jejich míza. Každý strom byl nařízlý. Z každého pomalu vytékala míza. Připadala jsem si jako na hřbitově. Zrychlily jsme tempo a brzy jsme se ocitly na skalnatém výběžku na vrcholu kopce. Zdejší vodní pramen nám přišel vhod. Stejně jako motivační píseň z filmu Strážci Galaxie, na kteoru jsme si musely zatančit i tady.
Začaly jsme klesat a brzy jsme se dostaly ke starému románskému mostu, za kterým jsme se pohostily čerstvými fíky. Poděkovaly jsme a vydaly se zdolat dnešní poslední tři kilometry.
Bolest. Někdy asi musíte pocítit velkou bolest, abyste se dostali až na dřeň všeho. A my měly dnes už opravdu dost. Poslední tři kilometry byly za trest. Paracetamoly už nezabíraly. Bolelo všechno. A když říkám všechno, myslím VŠECHNO! Ještě že jsme měly naše Strážce galaxie... myslím, že zvláště Zdenička na některé úryvky písní asi nikdy nezapomene... „Hugačaga, hugačaga, hugačaga...“ a už to jelo. Jenže jedna píseň má jen 3 minuty! Musely jsme zvolit novou hymnu. Schválně si pusťte Ain´t No Mountain High Enough od Marvin Gaye a Tammi Terrell, jestli vás tohle nedostane z deprese, tak už nic :) .
Konečně jsme dorazily do Rubiáes a na recepci ubytovny Španěl bez základní znalosti angličtiny. Co naplat, nějak se už domluvíme. Poslední dvě místa na postelích připadly holkám. Já jsem si sama lehla do „kuchyně“ na madraci. Jak se říká, dobří lidé se vejdou všude :) . Po dnešním dni jsme toho měli všichni tak akorát a byli rádi za postel. Zítra nás čeká odpočinkových 20,3 km.