Cíl na dohled
I přesto, že jsme v Pontevedře spaly asi ve vůbec největší ubytovně na caminu, spalo se krásně. Až na ten budík, který vyzváněl už od šeti od rána. I ostatní poutníci už byli na nohou a tak jsme postupně vycházeli do pořád ještě tmavé noci. Černé ploužící se postavy s batohy a několik místních, kteří nad ránem uklízeli po včerejším veselí. Asi tak by se dal popsat obraz ranní Pontevedry.
Procházeli jsme přes historické náměstí, a poté se už vnořili do krajiny lesů a luk. Každý jsme šli svým vlastním tempem. Míjeli jsme se a potkávali, až jsme přes lesy, louky a vinice došli do Caldas de Reis.
V horkých lázních
Dnes se mi nešlo vůbec dobře, a to i přesto, že jsme s holkama měly v plánu jen 24 kilometrů. V Caldas de Reis jsme se ubytovali společně s Alešem, který se k nám připojil v Pontevedře předchozího dne. Po sprše a tradičním praní prádla jsme vyrazili do centra „na jedno“. Jenže ještě před pivem jsme se vrátlili zpět ke zdejším lázním a ponořili naše umořené nohy do horkého pramene. „Ááááá, to je horký,“ vykřikli jsme nejdříve, ale pak si už užívali příjemnou vroucí vodu.
Nohy se úplně uvolnily a následné pivečko zrelaxovalo zbytek těla i duši. Rozhodla jsem se pro další kolo horkých lázní a vyrazila na ještě jednu procedůru. Ponořila jsem nohy do teplého pramene, když v tom ke mě přišel divoce mávající a gestikulující místní. Pochopila jsem, že dělám něco špatně a zvedla se od pramene. Další místní se na mě smířlivě podíval a ukázal na veřejné lázně, kde si mohu nohy máčet.
Cestou zpátky na albergue jsem se jen ze zvědavosti ohlídla za horkým pramenem, ze kterého jsme byla vyhnána a pochopila. Dva malí kluci si vodou (kde jsem si před chvílí máčela nohy) omývali obličej. Až tedy půjdete okolo, a budete si chtít odpočinout, zajděte přibližně sto metrů za pramen, tam na vás čeká větší bazének, kde si můžete odpočinout.
Až do cíle? Santiago na dohled!
Poslední etapa do Santiaga?
Dnes to tak zvláštně vyšlo, já s Hankou a Aleš s Nicole a Zdeničkou. Ve dvou týmech jsme se vypravili na trasu posledních 44 km. V plánu jsme měli ujít 29,9 km a zítra už stihnout mši v Santiagu.
Vyšli jsme do noční krajiny. Po několika prvních kilometrech začalo opět svítat. Dnešní den nás čekalo snad nejhezčí svítání z celé pouti. Po prvních deseti kilometrech jsme se s Hankou zastavily na ranní kávě v osadě Valga. Nespěchaly jsme. Na třicet kilometrů jsme měly celý den. Po ranní kávě následovalo dalších deset kilometrů do Padrónu. Opět jsme procházely okolo nehezkého industriálního města, až jsme konečně zašly do historického Padrónu.
Pauzička na pivečko, ta musí být. Zastavily jsme se na náměstí a objednaly si „jedno orosené“ na místní zahrádce. Popíjely jsme, a pak si řekly, že je třeba se vypravit na poslední desítku. Z krásného kamenného Tea jsme tedy pokračovaly dál. Mezi tím nám chodily zábavné sms od Zdeničky a Nicole: „Máme dát ještě třetí? Nebo pokračovat v cestě?“ a my se bavily. „To je hrůza, jednou je nechám samotné a už se mi to nalejvá,“ zhodnotila jsem stituaci, ale hlavně byla ráda, že se mi holky baví :) .
Do Teo jsme nakonec dorazili všichni společně okolo páté odpolední. „Tak co, ubytujeme se tady, nebo to dojdeme až do Santiaga?,“ přemýšlely jsme. „Už jen 13 km! To bychom mohly dát!,“ zněly návrhy, jenže pak jsme si dali další pivečko a nohy začaly tuhnout. „Necháme to na zítřek. Vyrazíme brzy ráno a každý půjde sám, abychom si to mohli v hlavě všechno uspořádat,“ navrhla jsem, načež holky souhlasily, a tak se objednala další runda.