Do Finska vyrážíme už 2. 8. ve středu ráno. V Brně vyzvedáváme Jirku, za Olomoucí dokupujeme karton piv, který vyjde několikrát levněji než ve Finsku a u Opavy odevzdáváme Matyho na hlídání. Jsme poslední auto. Ostatní už na 2000 kilometrů dlouhou cestu vyrazili s několikadenním předstihem. To aby si jízdu patřičně užili.
Kromě čtyřhodinové pauzy na spánek jedeme v podstatě nonstop. Do Tallinnu, odkud nám vyjíždí v 16:30 trajekt do Helsinek, přijíždíme už ve čtvrtek v 11:00 dopoledne. Jdeme se podívat po městě, které hodnotím jako nejkrásnější ze třech hlavních měst Pobaltských republik, a pak už netrpělivě vyčkáváme na příjezd dalších účastníků.
Snad v poslední možnou chvíli přijíždí dvě auta s našimi spolucestujícími a my tak konečně můžeme vyrazit k terminálu. Hodinu před odplutím trajektu začínáme být nervózní. Na terminálu je jen několik aut, trajekt nikde a odbavovací okénko stále zavřené. „Je to divné,“ říkáme si, ale nikoho ani nenapadne, že bychom mohli být v jiném přístavišti.
Konečně přijíždí automobil a v něm člověk zodpovědný za odbavení. Na informačních tabulích se rozsvěcuje čas 18:30. „Cože?!“ nechápeme, protože náš trajekt má odjíždět v 16:30. Vše ale rychle pochopíme, když nám pán u přepážky vysvětluje, že náš trajekt jede asi z 50 kilometrů vzdáleného přístavu a právě odplouvá… „Máte to napsané tady,“ ukazuje nám malým písmem napsanou adresu na právě vytisknutém lístku. No co, chtě nechtě musíme zaplatit nový trajekt a pokračovat dál.
V Helsinkách a snad i celém Finsku šíleně prší. V centru vyzvedáváme Míšu, poslední účastníci, a s kvílejícími stěrači pokračujeme dál na severovýchod. Jako by nad námi někdo držel ochrannou ruku, přesně ve chvíli, kdy přijíždíme na dohodnuté parkoviště a místo noclehu, přestává pršet. Stavíme stany a jdeme spát. Jsme vyřízení.
4. 8. pátek. Budíme se do slunečného rána. Po včerejší bouři ani památka. V lese okolo nás je spoustu hub, brusinek a borůvek. To ještě netušíme, kolik úžasných praváků, suchohřibů a janků budeme muset nechat být, protože taková kvanta hub bychom jednoduše snít nezvládli.
Balíme stany a vyrážíme dál na sever. V supermarketu po cestě dokupujeme potřebnou výbavu a za 3 hodiny. Zhruba okolo poledne přijíždíme na smluvené místo na břehu u jezera Saimaa. V autě máme přesně 8 vaků na 4 Minicaty 420. Začínáme vybalovat. Sestavit jeden Minicat netrvá zas až tak dlouho. Když máte ale 4, už to dá celkem zabrat.
Michal nafukuje první plovák a zatímco balí veškeré potřebné věci do nepromokavých obalů, snažím se nafouknout ten druhý sama. Emma, naše dvouletá holčička, mi samozřejmě musí pomoci. Naštěstí to po deseti stlačeních vzdává, a tak je zbytek práce na mě. Po prvních pěti minutách sundávám mikinu. Po druhých 5 minutách se převlékám do kraťasů a krátkého trička a začínám počítat jednotlivá stlačení a pauzy mezi nimi. Je to dřina, která po chvíli nese své ovoce. S hrdostí ukazuji Michalovi perfektně nafouklý plovák. „Hezký lásko, ale musíme to vyfouknout, abychom se dostali tady s těmi ližinami,“ ukazuje mi místo, kde se propojuje konstrukce s plováky a já zoufale úpím, že moje snaha byla úplně zbytečná.
Na smluvené místo naštěstí přijíždí další účastníci, a tak si každý svou loď už nafukuje a sestavuje sám pod Michalovým vedením. Balím další „důležité věci“ bez kterých se samozřejmě neobejdeme a zírám, když mi další lidi ukazují obrovský meloun, který samozřejmě musíme mít s sebou. „Co všechno ty lodě asi zvládnou?“ říkám si a dál se raději neptám.
V půl osmé večer máme zavezené auto v Savonlinně (naší konečné destinaci), všechny katamarány jsou ověšené všemi možnými lany a expediční sítě přeplněny vaky s výbavou. Můžeme odplout!
Nasedáme na lodě. Jako poslední vyrážíme my s Michalem a Emmou. Saimaa nás vítá krátkou přeháňkou, po které se objevuje náááádherná duha.
Emma je očividně rozená jachtařka, protože zhruba po minutě na lodi se nechává ukolébat pravidelným houpáním a usíná zabalená v pláštěnce. Já mám ráda hory. Nejsem mořeplavec, a tak mi principy jachtaření vůbec nic neříkají. Naštěstí mám na lodi kapitána Michala, takže se vůbec o nic nemusím starat a Michal, který chce mít asi klidný zbytek dne, mi raději nic nevysvětluje.
Zhruba po hodině připlouváme na ostrov Harronsaari. Právě včas. Z místního kempu akorát odplouvají dva podnapilí Finové a ostrov i místní kempovací místo máme teď jen pro sebe. Slunce je ještě vysoko na obloze a ve chvíli, kdy loď narazí do břehu je Emma vzhůru. Voda všude okolo ji i ostatní děti nutí dovádět.
Někdo staví stany, někdo rozdělává oheň, někdo jde rybařit, někdo skasává plachty a vybaluje lodě a někdo sbírá borůvky a houby. Všichni jsou nadšení, že neprší, a že jsme konečně v divočině.
5. 8. sobota. Vstáváme pozdě. Nespěcháme. Děti se cachtají ve vodě, Michal jde rybařit a po chvíli už nese hezkou štiku. Hned ji taky ukazuje dětem a s ostatními se domlouváme, že na další plavbu vyrazíme až po obědě. Ona totiž taková čerstvě grilovaná štika dokáže celkem rychle změnit všechny plány. Když pak Michal za půl hodiny přinese ještě jednu, je rozhodnuto. Na další etapu vyrážíme až po úžasném obědě v půl druhé odpoledne.
tam projíždíme nějakou tou přeháňkou, a tak jsem opravdu ráda za pláštěnku, ve které už Emma zase celá zachumlaná spí. Fouká nám skvělý vítr a já jsem překvapená, jak rychle plně naložené (řekla bych přetížené) minicaty dokáží plachtit. Už za dvě hodiny připlouváme na ostrov Paavalinsaari. I tady jsme úplně sami.
Po ranním rybářském úspěchu jsou všichni správně namotivovaní na rybolov. Kluci se tedy hned ztrácí s rybářským náčiním a my ostatní tradičně stavíme stany, rozděláváme oheň a hlídáme, aby naši neplavci nepřecenili své plavecké schopnosti.
Honza po chvíli přichází s kapitálním kouskem: 70 cm dlouhou štikou(!), a tak začínáme přemýšlet, jestli všechno to jídlo, co s sebou vezeme, nebude tak trochu zbytečné. V lavoru připravujeme těsto na palačinky, štika se pomalu griluje v alobalu, brambory krásně rozkrojené na kovové mřížce i borůvky jsou už nasbírány. „Tak tady určitě nezhubnu,“ říkám si u nejlepší palačinky mého života.
6. 8. neděle. Dnes kapitán zavelel. Je 11:00 a všichni jsou připraveni odplout. A to i přesto, že máme plná břicha vydatné snídaně, děti zvládly parádní koupačku a v hrníčku jsou už zase nasbírané další borůvky. Emma tradičně usíná po prvních pěti minutách plavby. A mě pomalu dochází, že udělat jasný plán plavby nemá vůbec smysl. Dnes máme před sebou stejný počet mil jako včera. Oproti včerejšku nám ale dnešní etapa netrvá 2 hodiny, nýbrž 4,5 až 5,5 hodin (podle toho, jak kdo pluje). Změnil se vítr. Místo do zad nám teď fouká čistý protivítr.
A tak jsme na ostrově Pieni-Lappi až okolo 15:30 (16:30).
Jestli v rybářství platí, že: „První vyhrání z kapsy vyhání,“ nevím, ale od včerejšího dne se nikomu v rybaření nedaří, a tak se raději přeorientováváme na houby a sběr borůvek. I když dětem se (z nějakého nepochopitelného důvodu) na tomto ostrově nejvíc líbí místní suchý záchod, kde si dokáží v tichosti hrát i hodiny… Raději se neptáme a večer jsme rádi, že do latríny nikdo omylem nespadnul.
7. 8. pondělí. Pravidelně kontrolujeme zprávy z ČR, kde aktuálně prší a teploty se pohybují okolo 15 stupňů. U nás na jezeře Saimaa je asi nejteplejší den celého výletu. Tričko a kraťasy nesundáváme ani na plavbu z Pieni-Lappi na ostrov Linnansaari. Téměř nefouká, a tak bojujeme o každý závan. Emma tradičně spí.
Na ostrově Linnansaari potkáváme po dlouhé době nějaké lidi. Většinou se jedná o jednodenní výletníky, kteří sem dopluli veřejnou dopravou z Oravi.
Slunce svítí a je opravdu horko. V místním krámku, který funguje jako restaurace i recepce kempu, si kupujeme poslední studené plechovky piva a objednáváme saunu na večer. Vybalujeme věci a přes solární nabíječky dobíjíme mobily.
Abychom na louce nezevlili celý den, jdeme se projít. Na ostrově Linnansaari se nachází stará finská farma, kde až do 30. let 20. století žili a pracovali lidi. Po období úpadku se z farmy stal volně přístupný skanzen, který jdeme navštívit i my.
Procházíme po úzké cestičce lemované praváky, suchohřiby a janky. Houby tu nikdo nesbírá. Tedy ne tyto „obyčejné“. Finové sbírají pouze lišky. Nemůžu se na to koukat, a tak když uvidím opravdu kapitální kousky, musím začít zase sbírat. Hub jsme už úplně přejedení. Ale místní praváci… No, jen škoda, že se nedají nasušit a přivézt s sebou domu. V lodních vacích nebo i volně položené na lodi by nám brzy zplesnivěly.
Procházíme skrz les a po chvíli se dostáváme na skalnaté západní pobřeží, kde v podrostu nenajdete nic jiného než borůvčí a brusinky. Cpeme se borůvkami a brusinkami a brzy máme všichni obarvené pusy do modra.
Emmě není moc dobře. Asi má úžeh, protože Michalovi usíná za krkem „na koni“.
Odpoledne se ostrov začíná vylidňovat. Po poslední lodi směřující do Oravi jsme v kempu téměř sami.
Ve 20:00 jdeme do sauny. Je vyhřátá do závratných teplot. Chladíme se v jezeru Saimaa, ale teplá voda nás moc neochladí. Zato ty hvězdy nad hlavou! To je nádhera.
8. 8. úterý. I dnes slunce svítí a hřeje, jako bychom byli někde na jihu Evropy. Na dnešní den je hlášen opravdu silný protivítr, a tak raději zůstáváme na pevnině a jdeme prozkoumat nejvzdálenější části ostrova. V opuštěném kempu na nejsevernější části ostrova děláme menší pauzu. Právě včas. Začíná poprchávat. Srz krásné počasí jsme zapomněli na déšť. Naštěstí nás během výletu čekají jen malé přeháňky. Rozděláváme oheň a v erárním hrnci vaříme teplou vodu na čaj. Přestává pršet, a tak se vracíme zpět do kempu.
Na druhé straně ostrova to vypadá tak, že tu snad vůbec nepršelo. Slunce svítí a kluci mají chuť závodit. Hlavní porotce je samozřejmě Michal, který s píšťalkou v ruce ukazuje závodní dráhu. I přesto, že jsou minicaty odlehčené, nějak to dnešním závodníkům nepluje. V závětří ostrova a bez rychlosti se kormidluje opravdu těžko. Michal dává pokyny a radí, jak je potřeba lodě rozjet, jenže po prvním závodním kole nadšení účastníků závodu opadá, a tak nakonec raději vyrážíme na ryby a sběr borůvek.
Jdeme do míst, kde by prý měly být, ale Michalovi se nějak nedaří. Kromě malého okounka nechytá nic. Poprvé v životě zkouším nahodit i já. Ve švihu, rytmu přitahování a mírném napětí, jestli se něco nechytí začínám nacházet zalíbení. Už chápu, proč je rybaření tak oblíbenou činností. Má totiž meditativně gamblerský charakter a skoro nic nestojí. Navíc nepotřebujete žádné velké dovednosti, což se po půl hodině nahazování najednou cítím větší protitlak. „Že bych zase zasekla háček za kámen?,“ říkám si a polehoučku zkouším přitahovat. Jenže „kolečko“ se pořád točí. Kdyby byl háček uvězněn za kamenem, už bych navijákem neudělala ani jeden pohyb. „Asi tam něco je. Ježiš, co mám dělat?!,“ vykřiknu na Michala, který má v tu chvíli oči v sloup. Terminologie mi nikdy moc nešla. Pomalu přitahuji až do chvíle, než se nad hladinou objeví ryba. „To je štika,“ informují mě kluci a hned taky pořizují první fotodokumentaci. „A co mám dělat teď???“ ptám se zoufalá se štikou na vlasci. Naštěstí je tu Michal, který vše zařizuje. Sama bych to nezvládla. Ještě chvíli nahazuji, ale ryby si to už asi řekly, takže nic nechytám.
Na druhé straně ostrova je Jirka daleko úspěšnější. Vytahuje obrovskou 70 cm velkou štiku, kterou porcuje a než přicházíme zpátky do kempu, už je ryba společně s brambory na grilu. Takže nás čeká další opulentní večeře 😊.
9. 8. středa. I dnes svítí sluníčko a po včerejším fičáku není ani památky. Opouštíme ostrov Linnansaari a plujeme téměř bez větru do Oravi. Cestou potkáváme místní raritu- sladkovodního tuleně.
V Oravi dokupujeme zásoby, kterých díky rybaření a sběru lesních plodů není potřeba kupovat nějak přespříliš a usedáme do místní restaurace.
Začínám mít takový pocit, že z výpravy do divočiny se stává gastro zážitková turistika. Michal totiž celý týden nemluví o ničem jiném než o pizze z Oravi, a když nám ji konečně nesou na stůl (pozn. Tu s liškama a sobím masem), je jako v ráji 😊.
Z Oravi odplouváme s plnými břichy a zásobou piv minimálně na další měsíc (ehm… jak pro koho, že 😊). Vítr úplně lehnul, takže na romantický skalnatý ostrov Loihisaaret musíme pádlovat. Michal rovnou zkouší plavat, to asi ty výčitky po pizze.
10. 8. čtvrtek. Kromě piv jsme v Oravi koupili i vajíčka, a tak si teď děláme báječnou smaženici k snídani. V dálce před námi pozorujeme plující hlavu tuleně a na další ostrov vyrážíme až v 11:30.
Dnes sice fouká. Ale zase špatně. Je protivítr. Tak si tak říkám: „Zlatá chůze. U ní stačí jen nahodit batoh a vyrazit. Jestli fouká, prší nebo svítí sluníčko je vlastně úplně jedno.“
Křižujeme jezero Saimaa zleva doprava a pomalu se přibližujeme k ostrovu Pollansaari. Po třech hodinách ve větru jsem úplně zmrzlá. Zastavujeme u malého ostrůvku a děláme pauzu. Oblékám všechno teplé oblečení, co s sebou mám. Vaříme čaj a snažím se na sluníčku v závětří rozmrznout.
Po hodině a půl slunění pokračujeme dál. Vítr se mění a tentokrát vane přesně tak, jak je třeba – ze zadoboku. Frčíme. Minicat začíná pod náporem větru vibrovat. Podle Michalových hodinek plujeme 10 uzlů v hodině! Voda okolo katamaránu stříká a já přemýšlím, co všechno takhle přeplněná „loďka“ asi zvládne vydržet.
Mezi ostrovy vítr slábne. Bezvětří se střídá s protivětrem. Protivítr nás provází až do cíle, do malé zátoky na dříve obydleném ostrově Pollansaari. Na ostrově se kromě kempu nachází i základy dvou rozbořených domů a pomalu se rozpadající vrak ztroskotané lodě.
Připlouváme až ve čtvrt na šest. Po uvázání lodí, vybalení a postavení stanů jdeme prozkoumat okolí. S dětma vyrážím na obchůzku za Michalem, který už zase dávno rybaří. Kousek za kempem nacházíme první pozůstatky dřívějšího obydlení, keříky červeného rybízu. Cpeme se červenými kuličkami a pokračujeme dál. Na skalách pozorujeme vrak lodi a rozpadlý dům, a pak konečně potkáváme Michala, který nám ukazuje právě chyceného okouna. I já si chci trochu „zaházet s návnadou“, a tak se s dětmi do kempu vrací Michal sám.
Po deseti a dalších deseti a ještě jednou deseti nahozeních… a dalších…protože co kdyby teď zrovna ta ryba zabrala… mám dost. Bez úlovku, celá zmrzlá se vracím do kempu, kde na mě čeká upečený okounek.
12. 8. pátek. Je to tak. I dnes nám svítí sluníčko a je teplo. Vyrážíme dál směrem k Savonlinně. Po vyplutí ještě prohlížíme vrak lodě a pak už je kurz jasný. Po necelé hodině plavby zahalují oblohu mraky. V dálce vidíme déšť a začínáme přemýšlet, zda se lijáku vyhneme. Máme smůlu. Vítr slábne a začíná pršet. Na ostrově u jednoho z místních domů děláme pauzu a před největším lijákem se schováváme na místní zakryté verandě. Vaříme horký čaj a děti si dávají oběd v podobě ohřátého Adventure menu.
Michal vymýšlí, kam dál. Jsme za hranicí národního parku, a tak začínají být okolní ostrovy řídce obydlené. Nakonec nacházíme kempovací místo nedaleko Savonlinny. Zakryté ohniště, dřevník a spoustu borůvek a brusinek v okolí. Ideální, říkáme si po připlutí do malé zátoky.
Navíc jsme na pevnině a obchod je od kempovacího místa nedaleko. Po dlouhé debatě se obětuje Honza, který je vyslán s instrukcemi do obchodu. Vrací se ale s prázdnou. Ve Finsku je částečná prohibice. Od 21:00 je zakázáno prodávat alkohol. Takže místo plechovek přináší aspoň útěchu v podobě čokolády.
13. 8. sobota. Po dešti ani památky. Nad hlavou nám už zase svítí slunce. Do cíle, ke hradu v Savonlinně to máme jen poslední 4 míle. Vyplouváme tradičně až v 11:30, kdy máme už zase plné hrníčky borůvek. Proplouváme pod mostem a brzy i okolo nádherného savonlinnského hradu. Na louce za hradem přirážíme k pevnině. S řidiči jedeme pro auta, která zůstala na startu naší plavby a než se za 2,5 hodin vrátíme, Michal a holky mají už všechny minicaty vyfouklé a téměř složené. „Tak to je tedy rychlost, říkám si.
Osm vaků vkládáme do auta a po návštěvě místního trhu s finskými dobrůtkami se loučíme. Havlíčci nechtějí domu spěchat a tak vyráží až pozdějším trajektem a Kurzovi to berou ještě přes Laponsko a daleký sever.
Tak zase příště.
#cestopis_Finsko #Saimaa #cestopis #Minicat #výlet_s_dětmi #divočina #finská_divočina #výlet #aktivní_dovolená #rodinný_výlet #nafukovací_katamarán_minicat #jezero_Saimaa #expedice
Comments