Klara Skuhrava

9. 11.Minut čtení: 12

Cestopis: Vnější Hebridy, Skotsko 06-2023

25. 5. čtvrtek: Je osm hodin ráno a já vítám holky na letišti ve skotském hlavním městě, Edinburghu. Po nákupu svačinky a dalších důležitostí vyrážíme na sever. Při mnohakilometrové jízdě vykládám o Skotsku, Skotech a skotské krajině. Holky dnes absolvovaly ranní let z Prahy, a tak vstávaly opravdu brzy. Většina z posádky v autě spí.

Naší první zastávkou je vyhlídka nad jezerem Loch Tulla u vesničky Bridge of Orchy. Kromě krásného výhledu tu mají i stánek s kafíčkem, ideální kombinace pro posílení na jedno z nejkrásnějších míst po cestě – ikonické údolí Glencoe, do kterého přijíždíme záhy.

V Glencoe zastavujeme na dvou vyhlídkách. Je krásně, a tak máme okolní hory jako na dani. Jen škoda, že není víc času. Zdejší kopce lákají k procházce.

Projíždíme i Fort William, takový skotský „Špindl“, a pokračujeme na klikatící se silnici do Mallaigu. Cestou nás vítá jedno z nejfotografovanějších míst, viadukt Glenfinan v zátoce Loch Shiel. Zastavujeme. Návštěvu nejstaršího železobetonového mostu, který byl dokončen už v roce 1789(!) a po kterém jel Harry Potter do Bradavic, si nemůžeme nechat ujít.

Jdeme na vyhlídku a k našemu nadšení akorát projíždí historická souprava. Děláme fotku za fotkou, a pak se nestíháme divit. Od projíždějícího vlaku chytla stráň a oheň se rychle šíří. Místní jsou už na místě a snaží se situaci řešit. My zatím nasedáme do auta a pokračujeme dál na západ do přímořské vesničky Arisaig.

V Arisaigu nás kromě památníku Československých výsadkářů zaujímá i jelen, který se během odlivu neohroženě prochází po mořských řasách. Po bizarním výjevu pokračujeme dál do Mallaigu, kde se v 16:00 nalodíme do prvního z trajektů plujících na západní ostrovy. Po hodinové příjemné plavbě nás vítá ostrov Isle of Skye.

V Broadfordu doplňuji naftu a další zastávku děláme až u hotelu Sligachan, kde nás čeká nádherný pohled na pohoří Black a Red Cuillins doplněný o novou sochu horolezců Collie a Mackenzie. Je úplně jasno. Procházíme se okolo říčky a obdivujeme zdejší mohykány.

Do Portree přijíždíme odpoledne. Jdeme se ubytovat, a poté nás čeká procházka po kamenném městečku a barevném přístavu. Zoufale se snažíme najít místo na večeři, ale kapacity restaurací hlavního města ostrova jsou naplněny. Nakonec jsme rádi za poslední kousky fish and chips, které dostáváme v „hladovém okně“ v přístavu.

26. 5. pátek: Předpověď počasí je neradostná, a tak z Portree vyrážíme už v 7:30 ráno. Holky jsou dochvilné. Na nikoho se nečeká. Parkoviště u Old Man of Storr je téměř prázdné. Je brzy a mraky jsou příliš nízko na to, aby zdejší landmark přitáhl víc turistů.

My ale nemáme jinou možnost. Odpoledne nám odplouvá trajekt na Vnější Hebridy, a tak musíme využít čas i s počasím, které tu teď máme. Vybaveny pláštěnkami vyrážíme vzhůru. Mrholí. Pohled na skalní jehlu nám téměř úplně zakrývají mlžné opary. V marastu dnešního rána se naše skupina postupně drolí. Na vyhlídku (ze které není vidět vůbec nic) přicházíme už jen ve čtyřech. Fotka a rychle zpátky do suchého auta.

Z Old Man of Storr odjíždíme dál na sever. Pokračujeme okolo východního pobřeží k vodopádu Leath falls, kde obdivujeme vysoké skalní útesy i nádherný vodopád dopadající téměř do moře.

Východní pobřeží necháváme za zády u odbočky na Quiraings. Odbočujeme doleva na úzkou silničku s malými vybočeními, ve kterých se míjíme s protijedoucími auty. I v Quiraings jsou mraky hodně nízko. Jdeme se tak podívat jen na první vyhlídku, a pak pokračujeme přes hory do přístavu v Uig.

Najíždíme na trajekt a po dvou hodinách nás vítá hlavní město ostrova Harris, malá přístavní vesnice Tarbet.

Na konci května je odpolední sluníčko stále ještě vysoko na obloze. Počasí se navíc vylepšuje, a tak se jdeme projít na „Ostrov pokladů“, Scalpay. Automobil necháváme na úplném konci silnice. K jednomu ze 4 nejstarších majáků na skotském pobřeží to máme okolo třech kilometrů příjemné chůze.

Po necelé hodince přicházíme k budovám majáku Eilean Glas (1789). Počasí se mění z minuty na minutu, a tak jsme rádi za otevřenou kavárnu ve správcovských budovách okolo majáku.

Místní kavárnu vedou nadšenci. Jinak se to říct nedá. Pár anglických důchodců, kteří si zde plní svůj sen o životě na drsném skotském pobřeží uprostřed ničeho. Už několik let se zde snaží zachránit co se dá, ale moc jim to nejde. Najít šikovného řemeslníka, který by jim pomohl s rekonstrukcí a chtěl zde chvíli pobýt, je prý téměř nemožné.

Občerstvení kávou, čokoládou a čajíkem vyrážíme do mraky obtěžkané krajiny. Tentokrát volíme trasu okolo pobřeží bez cesty. Je náročnější, ale výhledy na východní pobřeží Hebrid a maják za námi jsou krásné.

Scalpay necháváme za zády. Přejíždíme zpátky na Harris, ze kterého vyrážíme na severní Lewis do hlavního města Stornoway. Tady se na čtyři noci ubytováváme v soukromém apartmánu.

27. 5. sobota: Podle předpovědi se má dnes počasí s časem lepšit. Dopoledne tedy vyrážíme na povinné nákupy do Stornoway, a pak přejíždíme na nejsevernější bod Vnějších Hebrid, Butt of Lewis. Aby nás poměrně dlouhá cesta přes rašeliništní mokřady příliš nenudila, zastavujeme v úžasném obchůdku s antikem, kde obdivujeme všechny možné historické ostrovní artefakty, a pak pokračujeme opět na sever.

Butt of Lewis je zapsán v Guinessově knize rekordů jako největrnější místo Velké Británie. I dnes tu na útesech fučí jako blázen. Po obhlídce skal a majáku přejíždíme k malému ostrůvku, na kterém se nachází zbytky kdysi významné vesnice, Dun Eistean.

Ostrůvek je s pevninou spojen úzkým kovovým mostem, který pro lidi se závratí může představovat určitý problém. I přes menší nejistotu nakonec všichni přecházíme na ostrov, kde se chvíli procházíme. Z vesnice tu bohužel do dnešního dne zbyla pouze informační tabule. Jinak zde pro laické oko není vidět nic.

Předpověď nelhala. Počasí se lepší a brzy máme nad hlavou i kousky modré oblohy. Protože jsme nejseverněji, jak můžeme být, vracíme se zpátky na jih. Další zastávkou je samostatně stojící menhir Clach an Trushal.

Menhir Clach an Trushal je obestřen různými pověrami a vysvětleními. Pravda je ale taková, že nikdo nemůže na 100 % říct, co vedlo naše předky k tomu, právě zde postavit nejvyšší neolitický monolit Skotska.

Moor Shieling na Tom Urraghag, Brù je replikou tradičního skotského domu (spíš boudy) z 18.- 19. století. Je to doklad toho, jak chudě zde lidi žili. Svoje obydlí sdíleli se zvířaty. Dírami v kamenných zdech často profukoval ledový vítr a místní nikdy nevěděli, kdy jim majitel pozemku vypoví smlouvu, a kdy se budou muset posunout „o dům dál“. Na ostrovech nebyl jednoduchý život.

Na velrybí čelist se jedeme podívat do Bragaru, a pak nás čeká krátká procházka k replice norské mlýnice a pekárny.

Ve vesničce Gearrannan (UNESCO) obdivujeme tradiční „černé domy“ a nedaleko odtud zavítáme i do dvouplášťové kamenné stavby Brochu Carloway. Pak nás ale čeká zlatý hřeb našeho „turistického dne“ po ostrově Lewis, a tím jsou neolitické kamenné kruhy Callanish (UNESCO).

V současné době jsou zde odkryty 3 kamenné kruhy - Callanish I, II a III. Dalších několik kruhů je ale stále pohřbeno v rašelině. Nejkrásnější, nejrozsáhlejší a nejlépe zachovaný ze všech kruhů je Callanish I. Nachází se u něj i kavárna, malé muzeum a obchod se suvenýry. Saša tradičně nabíjí všechny své kamínky, a poté přejíždíme na Callanish I a II.

Západní pobřeží a rašeliništní pláně necháváme za zády a přejíždíme přes Stornoway k památníku největšího lodního neštěstí ostrovů, Iolaire. 1. 1. 1919 jen 50 metrů od břehu ztroskotala loď vezoucí přeživší britské vojáky z 1. světové války. Těžko říct, zda bouře nebo opilý kapitán zapříčinili, že se loď odklonila o 5° ze svého kurzu, a místo do přístavu ve Stornoway najela na nedaleké skalní útesy. Tu noc pohltilo rozbouřené moře více než 200 životů.

28. 5. neděle: Přejíždíme na jižně položený, hornatý ostrov Harris. Mraky jsou dostatečně vysoko, a tak můžeme vyrazit na výlet po úžasné Pošťácké stezce. Procházíme po chodníčku kousek nad vesnicí Rhenigidale. Cestou míjíme rozpadlou vesnici Gearraidh Lotaigear a z rovné pěšinky se stává cesta ubíhající nahoru a dolu. Za pláží následuje výrazné stoupání až do sedla u hory Beinn Tharsuinn (323 m).

I přesto, že máme nad hlavou mraky, je tady krásně. Jen si nedokážeme představit tuhle trasu absolvovat 5x týdně tak, jako to musel až do 90. let 20. století dělat místní pošťák. Jiná cesta totiž v té době nebyla.

Počasí se v horské krajině horší, a tak „utíkáme na sever“. Ostrov Great Bernera je malým ostrovem na jihozápadním pobřeží ostrova Lewis. Největší zajímavostí je zdejší nádherná pláž Bosta beach a přilehlá replika domu z doby železné. Ta leží přímo nad celou vesnicí z doby železné, která byla odkryta během jedné zimní bouře.

Procházíme se po pláži, a poté stoupáme vzhůru na vyvýšenou planinu, ze které máme hory severního Harrisu jako na dlani. Je tu krásně. Nikde nikdo.

Z Great Bernery přejíždíme dál na jih. Zastavujeme u malé budky- honesty boxu (pozn. „čestný obchod“), kde si můžeme koupit třeba suvenýr a zaplatit dle pokynů do přiložené pokladničky. Nikoho by ani nenapadlo nezapolatit nebo pokladničku ukrást.

Pláže okolo Uig jsou legendární svou rozsáhlostí. Kilometry bílého písku a kolem dokola všeho všudy 5 lidí. Kromě pláží je zde ale ještě jedna zajímavost- právě zde se totiž našly slavné středověké šachové figurky, které jsou nyní umístěny z velké části v British museu v Londýně a pár se jich zůstalo i v muzeu v Edinburghu. Na jejich počest je zde postavena velká dřevěná socha krále- replika jedné z figurek v nadrozměrné velikosti.

29. 5. pondělí: Po nákupu nezbytností ve Stornoway přejíždíme na jih do Tarbetu. V hledáčku máme Harriský tweed a výrobky z něj, ale i návštěvu nádherné budovy destilérky, kde si můžeme koupit skvělý gin (whisky bude v prodeji až na podzim roku 2023), nebo si přivonět k vůním a difuzérům v obchůdku Harris Essence.

Saturováni všemi možnými lokálními výrobky pokračujeme na nejkrásnější pláž ostrovů, Luskentyre. Rozdělujeme se na dvě skupiny. Holky, které si chtějí užít pláž, duny a čerstvý větřík, zůstávají na pláži, my ostatní stoupáme vzhůru na nádherný vrchol Beinn Dhubh (506 m). Počasí je na jedničku a výhledy už z cesty na vrchol absolutně famózní. Můj odhad, že na vrcholu a zpátky dole budeme za 2 hodiny se zcela míjí s realitou. Nakonec nám výšlap trvá skoro 4 hodiny, ale nikomu to nevadí. Je úžasně jak tady nahoře, tak dole v dunách u pláže. Zpátky u auta jsme před třetí odpoledne a můžeme vyrazit dál na jih. Protože se pohledů na pláž Luskentyre a její okolí nemůžeme nabažit, zastavujeme hned na několika vyhlídkách po cestě na jih.

V Leverburgh si dáváme kafíčko v malé kavárně s příznačným názvem Bothy, a poté ještě obdivujeme lokální výrobky v jediném obchůdku široko daleko.

Východně od Leverburghu se nachází nejvýznamnější památka středověké ostrovní architektury, kostel Sv. Klementa s hrobkou náčelníka kmene McLeodů. Obdivujeme jak interiéry a exteriéry kostela, tak jeho přilehlý hřbitov s rozpadajícími se náhrobky. Je tak krásně, že snad ani nemůže být lépe.

Za kostelem Sv. Klementa přijíždíme na úzkou klikatící se silnici Golden road. Ta dostala své jméno kvůli ceně, za kterou byla zhotovena. Cesta vede po kamenné krajině neustále nahoru a dolů. Zastavujeme v jedné z mnoha zátok, kde se nachází velká skupina líně se povalujících tuleňů.

Z Golden road pokračujeme dál na sever zpět do Stornoway, kde si holky dopřávají take away fish and chips.

30. 5. úterý: Dnes nás čeká přesun na jižní ostrovy. Balíme všechny věci a přejíždíme na jih. První zastávku děláme nad Seilebost. Nádherná pláž s menším kopečkem, na kterém se vyjímá neolitický kámen Clach mhic Leoid (Leodův kámen) je ideálním rozlučkovým místem se severními ostrovy.

Přejíždíme do Leverburgh a nasedáme na trajekt.

Cesta na jižní ostrov Berneray se nejvíc ze všeho podobá vyhlídkové plavbě. Aby trajekt bezpečně proplul mezi všemi místními úžinami a mělčinami, musí během své hodinové plavby mnohokrát změnit směr. Často to vypadá tak, že si kapitán spletl cílovou destinaci. Po hodině ale bezpečně připlouváme k hrázi mezi Berneray a Severním Uist.

Z trajektu vyrážíme doprava, na Berneray. V místním komunitním obchůdku, který slouží i jako restaurace a kavárna, děláme menší kafíčkovou pauzu. Odpočatí a s novou energií přejíždíme na maličké parkoviště u Západní pláže. Přesně tak se jmenuje jedna z nejdelších hebridských pláží- 5 km dlouhá Západní pláž na ostrově Berneray je rájem. Nikde nikdo. Bílý píseček a moře, které se v pravidelných intervalech přibližuje k několikametrovým dunám ohraničujícím pláž od úrodných pastvin.

Holky se prochází. Já přejíždím autem na druhou stranu ostrova a jdu jim naproti. Nad Hebridami se rozprostírá modrá obloha. I dnes je krásně.

Od pláže pomalu stoupáme na nejvyšší vrchol ostrova, Moor Hill. I přesto, že měří pouhých 93 metrů, je z něj vidět na všechny strany. Vrcholky Harrisu, Uistu i Isle of Skye máme jako na dlani.

Z Moor Hill scházíme dolů okolo starého hřbitova až k autu, kterým se přesouváme k nedalekému hostelu. Je odliv. Děláme pauzičku, a pak přejíždíme na slavnou tulení vyhlídku v „tulení zátoce“. I dnes, tak jako každý den, se na místních skalkách líně povalují tuleni.

Berneray je se Severním Uistem propojena hrází. Přejíždíme přes maličkou vesnici Sollas, kde nás čeká obrovská odlivová pláž a brodivé ptactvo, které zde nyní, během odlivu, vyzobává zavrtané škeble. Chvíli pozorujeme místní hemžení, a pak už nasedáme do auta a s malou pauzou v obchodě s potravinami přejíždíme na ubytování na Jižním Uistu.

31. 5. středa: Vyrážíme v 9:00. První zastávkou je krajina okolo jezera Loch Druidibeg, kde se polo-divoce pasou shetlandští poníci. Hladíme si místní „špinavce“, a přejíždíme až k zátoce Loch Sgiopoirt, kde se nachází jeden z mnoha polorozbořených domů na Vnějších Hebridách. Místo lidí dům začala obývat prasata a když se Hebridy zahalí do mraků a začne pršet, přijdou se za zdejší zdi schovat i shetlandští poníci. Koukáme se do objektu, kde vše zůstalo tak, jako by zde ještě nedávno žili lidi. Jakoby jen usnuli, nebo odjeli na výlet. Fascinuje mě, kolik domů a jak rychle na Hebridách chátrá.

Další zastávku děláme u hory Rueval (124 m). Protože u zátoky Loch Sgiopoirt cesta končí, musíme se vrátit a pokračovat po hlavní silnici dál na sever. Rueval (124m) není jedním z nejvyšších vrcholků na ostrově Benbecula. Díky své skvělé poloze v rovinaté mokřadní krajině je ale i tak ideálním vyhlídkovým bodem.

Auto necháváme u třídírny odpadů a dál pokračujeme pěšky. Cesta vede po dálkové trase „Hebridská cesta“ nejdřív po hezké kamenné „silnici“, a potom se stáčí doleva po rašeliništních výšlapech. Necelých 100 výškových metrů překonáváme během hodinky.

Je nádherně. Na obloze jen pár mraků a viditelnost úplně fenomenální. Pod námi se leskne nekonečné množství jezírek a mořských zátok. Na jihu zase ční Hekla a Beinn Mhór, nejvyšší hory Jižního Uistu, které dnes nejsou zahaleny v mracích.

Z Ruevalu scházíme na hebridský způsob- oklikou bez cesty a přejíždíme ke zřícenině kláštera Teampull na Trionoid. Z místního kláštera toho moc nezbylo. Kdysi významný objekt, byl opuštěn v 18. století po Jakobitském povstání. Dnes, po dvou stoletích, zbyly ze stavby jen ruiny.

Nedaleko od Teampull na Trionoid se nachází Langas lodge, moc hezká lovecká chata, která slouží jako ubytování pro bohatší rybáře, kteří na Hebridy jezdí lovit lososy.

Dáváme si kafíčko s koláčkem a po menší pauze pokračujeme k neolitickému kruhu Pobull Fhinn a obětnímu kameni Beisteans Grave and Leac Alasdair. Ani kopec Beinn Langais není nijak významným vrcholem. Ale výhled z jeho vrcholu je nádherný. Barpa Langass, pohřební komora, je poslední z neolitických památek na zdejším kopci.

Přejíždím autem na druhou stranu kopce, to abychom nemuseli chodit tam a zpět, a vyzvedávám holky u pohřební mohyly. Další památkou jsou tři malé neolitické kameny „3 falešní muži“. Přejíždíme okolo Lochmaddy dál na sever a auto parkujeme u jezera Loch Bhereagbhat. Krátká procházka skrz rašeliništní pole nás zavede až před tři maličké kameny. Ti by, dle mého názoru, nestáli za návštěvu, ale samotná procházka po rašeliništi je krásným a příjemným zakončením slunného dne.

1. 6. čtvrtek: V 9:00 vyrážíme k jedné z nejstarších památek ostrova, Cladh Hallan Roundhouses. Jedná se o zbytky neolitických kamenných staveb, jeden z prvních dokladů časného osídlení ostrovů. Nedaleká pláž je zavalená chaluhami a smrdí, a tak raději vyrážíme dál na jih. Ještě předtím, než přejedeme na ostrov Eriskay, zastavujeme v malé boudičce s antikem. Počasí se lepší a nad hlavou máme opět modrou oblohu. Kdo nechce probírat staré „šmuky“, může vyrazit na krásnou bílou pláž. Zanedlouho ale stejně vyrážíme dál.

Na Eriskay je jeden jediný komunitní obchůdek, který slouží jako kavárna, pošta a kromě jídla tu najdete i bohatou sekci suvenýrů. Ne všichni se chtějí dnes škrábat vzhůru na vrchol Beinn Sgriathan (185 m), a tak se rozdělujeme na 2 skupiny. První si užívá kafíčko v místním obchůdku a druhá se mnou šlape vzhůru. Je krásně. Jižně ležící ostrov Barra máme jako na dlani, stejně jako severně položený Jižní Uist. Na vrcholu nás čeká neskutečný výhled. Kromě výše zmiňovaných ostrovů vidíme i Isle of Skye s jeho pohořím Black Cuillins a dohlédneme i na Small isles (Malé ostrovy) v jeho okolí. Snažím se holkám vysvětlit že takovéhle výhledy tu nebývají často, ale nevěří. Prý je náš výlet naplánován i včetně počasí :).

Z vrcholu scházíme dolů. Na Eriskay se nachází volně se pasoucí poníci, které je třeba v krajině vystopovat. Nakonec máme štěstí a celé stádo nacházíme v proláklině nedaleko jezera Loch Cracabhaig. Hladíme si bílé hřívy a po hipoterapii přicházíme zpět do civilizace. V zátoce Acairseid Mhór se nachází několik více méně rozpadlých domů. Nakukujeme do jednoho stále ještě stojícího - polorozpadlého, a pak přecházíme na západní stranu ostrova, kde se nachází neskutečné bílé pláže pokryté škeblemi.

Podél pobřeží se vracíme k jediné restauraci ostrova, Am Politician, kde se scházíme s první skupinou. Ostrov Eriskay opouštíme po návštěvě kostela sv. Michaela. Poslední zastávkou je obchod coop, a pak už vyrážíme zpět na ubytko, kde je potřeba začít balit.

2. 6. pátek: Zabalení opouštíme ubytování v 8:00. Cestou na sever dáváme sbohem Jižnímu Uistu, Benbecule a na Severním Uistu zastavujeme pod horou Beinn Mhór (190 m). Naposledy obouváme vyšší boty a návleky. Po půlhodině přicházíme na vrchol, ze kterého máme neskutečný výhled. Sluneční paprsky se odráží v jezerní krajině pod námi a v dálce vidíme Harris s jeho krásnými horami, Isle of Skye i Severní Uist. Nechybí ani výhled na Berneray a bílé obrovské pláže okolo vesnice Sollas.

V 10:00 přejíždíme na trajekt v Lochmaddy. Místo plánovaného odjezdu v 11:00 nakonec odplouváme až v 13:45. „Hlavně že trajekt nakonec vůbec připlul,“ říkám si celá sevřená při představě, že bychom se dnes nezvládli dostat do Edinburghu, odkud nám zítra ráno odlétá letadlo domů.

Do vesničky Uig na ostrově Isle of Skye připlouváme odpoledne. Vyrážíme přes ostrov na jih. Jedinou zastávku děláme v Broadford, kde doplňujeme naftu a kupujeme dobroty na další cestu. Za mostem Skye Bridge opouštíme poslední hebridský ostrov a u ikonického hradu Eilean Donan se loučíme s mořem. V 18:00 opět nasedáme do auta a pokračujeme přes Vysočinu dál. Další pauzu děláme až u Commando memorial, a pak už pospícháme do Edinburghu, kam i tak přijíždíme až ve 22:00.